Poselství Garcíovi

aneb Kázání od Elberta Hubbarda

APOLOGIE

Selský rozum

Pracujete-li pro někoho, snažně vás prosím, pracujte pro něho. Jestliže vám platí mzdu, která vás živí, pracujte pro něho, mluvte o něm jen dobře, smýšlejte o něm dobře a stůjte při něm, stůjte při instituci, kterou představuje. Myslím si, že kdybych já pro někoho pracoval, pracoval bych pro něho. Nepracoval bych pro něho jen po část jeho pracovní doby, ale pořád. Sloužil bych mu buď plně, nebo vůbec. Když přijde na lámání chleba, je hrst věrnosti cennější než vědro chytrosti. Musíte-li ho pomlouvat, odsuzovat a neustále shazovat, pak ze své pozice odejděte a jakmile budete pryč, kritizujte si, co hrdlo ráčí. Ale zapřísahám vás, dokud jste součástí instituce, neodsuzujte ji. Nejde o to, že byste ublížili instituci – to ne – ale když shazujete podnik, jehož jste součástí, shazujete sami sebe. A nezapomínejte – „já zapomněl“ v podnikání neobstojí.

Tato literární maličkost, „Poselství Garcíovi“, vznikla jednoho dne po večeři, za jedinou hodinu. Bylo to dvaadvacátého února roku tisícího osmistého devadesátého devátého, v den Washingtonových narozenin, a právě jsme šli do tisku s březnovým číslem časopisu „Philistine“. Text ze mě vylétl ještě horký, napsal jsem jej po náročném dni, ve kterém jsem se pokoušel několik vesnických delikventů přimět, aby odhodili svůj letargický přístup a stali se radio-aktivními.

Bezprostřední námět však vzešel z malé debaty u čaje, když můj synek Bert naznačil, že skutečným hrdinou kubánské války je Rowan. Vždyť právě Rowan se sám vydal udělat, co bylo potřeba – donesl poselství Garcíovi.

Náhle mi to došlo! Ano, vždyť chlapec má pravdu, hrdinou je ten, kdo dělá svou práci – kdo donese poselství Garcíovi. Vstal jsem od stolu a napsal „Poselství Garcíovi“. Psal jsem natolik bezmyšlenkovitě, že jsme článek v časopise otiskli bez nadpisu. Číslo bylo rozesláno a zanedlouho začaly přicházet objednávky na další výtisky březnového „Philistine“ – tucet, padesát, sto; a když si American News Company objednala tisíc kusů, zeptal jsem se jednoho ze svých pomocníků, který že to článek rozvířil mezihvězdný prach.

„To o tom Garcíovi,“ odvětil.

Druhého dne přišel od George H. Danielse z železniční společnosti New York Central telegram následujícího znění: „Sdelte cenu sto tisic vytisku clanku o Rowanovi v sesitovem vydani – na zadni strane reklama na Empire State Express – a jak rychle muzete dodat.“

Obratem jsem mu sdělil cenu a že brožury můžeme dodat do dvou let. Náš závod byl malý a sto tisíc brožur vypadalo jako obrovská akce.

Nakonec jsem dal panu Danielsovi svolení k přetisku článku vlastními silami. Vydal jej v sešitové podobě po půl milionu výtisků. Pan Daniels rozeslal dvě nebo tři tyto půlmilionové série a článek kromě toho přetisklo více než dvě stě časopisů a novin. Byl přeložen do všech psaných jazyků.

V době, kdy pan Daniels „Poselství Garcíovi“ distribuoval, byl zrovna ve Státech kníže Chilakov, ředitel Ruských železnic. Byl na návštěvě u společnosti New York Central a pod osobním vedením pana Danielse cestoval po Státech. Knížečku zahlédl a zajímal se o ni, nejspíše proto, že ji pan Daniels vydával v tak obrovském nákladu.

Ať tak či tak, po návratu domů nechal brožuru přeložit do ruštiny a všem železničním zaměstnancům v Rusku rozdat po jednom výtisku.

Poté text přebíraly další země – z Ruska se dostal do Německa, Francie, Španělska, Turecka, Hindustánu a Číny. Výtisk „Poselství Garcíovi“ dostal za rusko-japonské války každý ruský voják odjíždějící na frontu.

Když knížečky u ruských zajatců nacházeli Japonci, usoudili, že to musí být dobré čtení a přeložili je proto do japonštiny. A na příkaz samotného mikada dostal po jednom výtisku každý muž ve službě japonské vládě, voják či civilista.

„Poselství Garcíovi“ bylo celkem vydáno přes čtyřicet milionů výtisků. Tvrdí se, že jde o největší náklad ze všech literárních děl všech dob vydaných za autorova života – díky řadě šťastných náhod! – E.H.

---

POSELSTVÍ GARCÍOVI

Chladivým sněhem uprostřed léta je věrný posel těm, kdo jej vyslali; duši svých pánů jistě občerství. (Přísloví 25,13)

V celé té kubánské historii mi na obzoru paměti jako Mars v přísluní září jeden muž.

Když mezi Španělskem a Spojenými státy vypukla válka, bylo velice nutné rychle komunikovat s vůdcem povstalců. García se zdržoval někde v horských pevnostech Kuby – nikdo nevěděl, kde. Poštou ani telegrafem by se k němu žádná zpráva nedostala. Prezident si přitom musel zajistit jeho spolupráci, a to rychle. Co si měl počít?

Někdo prezidentovi řekl: „Jestli se García dá najít, najde vám ho jedině jeden chlapík, jmenuje se Rowan.“

Poslali pro Rowana a dali mu dopis, ať ho doručí Garcíovi. Jak „chlapík jménem Rowan“ vzal dopis, schoval ho do pouzdra z voskovaného plátna, přepásal si jím srdce, o čtyři dny později v noci s otevřeným člunem přistál u pobřeží Kuby, zmizel v džungli, pěšky prošel celou nepřátelskou zemí a za tři týdny z ní vyšel na opačné straně ostrova a předal Garcíovi svůj dopis – to jsou věci, které nijak zvlášť netoužím podrobně vyprávět. Co chci říci, je toto: McKinley dal Rowanovi dopis, ať jej doručí Garcíovi; Rowan si dopis vzal a nezeptal se: „A kdepak je?“ Páni! To je člověk, jehož bychom měli odlévat z nehynoucího bronzu a jeho sochu umístit na všech vysokých školách v zemi. Mladí mužové nepotřebují učení z knih, ani výuku o tom či onom, ale zpevnění obratlů, díky němuž budou oddaní svěřené funkci, budou jednat pohotově, soustředit svou energii – dělat, co je třeba, „donést poselství Garcíovi“.

Generál García je už mrtev, ale jsou další Garcíové.

Každý, kdo se někdy pokoušel provozovat podnik, kde je zapotřebí mnoho manuálních pracovníků, bývá občas téměř zděšen nad slaboduchostí průměrného člověka – nad jeho neschopností nebo neochotou soustředit se na danou věc a udělat ji.

Zvykem je zřejmě lajdácké pomáhání, hloupá nedbalost, ledabylá lhostejnost a polovičatá práce, a nikdo nedosáhne úspěchu, pokud ostatní po dobrém či po zlém nebo pod pohrůžkou nepřinutí či neuplatí k pomoci; avšak možná Bůh ve své dobrotě učiní zázrak a pošle mu za pomocníka anděla nebeského. Vy sami, čtenáři, si to můžete ihned vyzkoušet: sedíte nyní v kanceláři, na doslech máte šest zaměstnanců. Zavolejte si jednoho k sobě a požádejte ho o toto: „Podívejte se prosím do encyklopedie a udělejte mi stručnou zprávu o životě Correggia.“

Řekne váš zaměstnanec tiše „Ano, pane,“ a půjde provést svůj úkol?

Kdepak, ani za nic. Vrhne na vás pochybovačný pohled a položí vám jednu či více z následujících otázek:

Kdo to byl?

Do které encyklopedie?

Kde ta encyklopedie je?

Mám to v popisu práce?

Nemyslíte náhodou Bismarcka?

Proč to nemůže udělat Charlie?

Je už mrtvý?

Spěchá to nějak?

Nemám vám tu knihu donést, že byste si to našel sám?

Proč to chcete vědět?

A stejně to nemám v popisu práce!

Vsadím se s vámi deset ku jedné, že až mu zodpovíte všechny dotazy a vysvětlíte mu, jak požadované informace najít a k čemu je chcete, zaměstnanec odkráčí a požádá někoho dalšího, aby mu pomohl vyhledat Correggia – a potom se vrátí a sdělí vám, že nikdo takový není. Svou sázku mohu samozřejmě prohrát, ale podle zákona průměrnosti ji neprohraju.

Jste-li rozumný člověk, nebudete se zatěžovat vysvětlováním „pomocníkovi“, že Correggio je v abecedě pod C, nikoli pod K, ale velmi líbezně se usmějete a řeknete: „To nic,“ a půjdete si to vyhledat sám.

Právě tato neschopnost samostatné činnosti, tato mravní tupost, tato chatrnost vůle, tato neochota zvesela se věcí chopit a dovést je do konce – právě tyto vlastnosti posouvají skutečný socialismus tak daleko do budoucnosti. Jestliže lidé nechtějí jednat sami za sebe, co budou dělat, až z jejich úsilí budou mít užitek všichni? Na místě je zřejmě zaměstnat prvního důstojníka se sukovitým kyjem, a mnohé dělníky stejně v práci drží jen strach z vyhazovu v sobotu večer.

Vyhlaste konkurz na stenografku, a devět z desíti, které se přihlásí, neumí pravopis ani interpunkci – a ani si nemyslí, že by měly.

Může někdo takový napsat dopis Garcíovi?

„Vidíte toho účetního?“ zeptal se mě mistr v jedné velké továrně.

„Vidím, co s ním?“

„No, je to slušný účtař, ale kdybych ho poslal do města na pochůzku, nakonec by ji možná vyřídil dobře, ale na druhou stranu by se mohl cestou zastavit ve čtyřech hospodách a než by došel na náměstí, zapomněl by, pro co vlastně šel.“

Může být někomu takovému svěřeno poselství Garcíovi?

V poslední době se vyjadřuje hodně sentimentální soustrasti s „utiskovanými obyvateli robotáren“ a s „tuláky bez domova hledajícími počestné zaměstnání,“ a k tomu se často dodává řada silných slov proti těm nahoře.

Ani slovem se však nezmiňují zaměstnavatelé, kteří předčasně zestárnou v marné snaze naučit bordelářské budižkničemy dělat rozumnou práci, ani jejich dlouholeté trpělivé snažení s „pomocníky“, kteří jen a jen lenoší, jakmile se k nim otočí zády. V každém provozu a v každé továrně probíhá neustálé tříbení. Zaměstnavatel průběžně propouští „pomocníky“, kteří prokázali svou neschopnost napomáhat zájmům firmy, a nabírá nové.

Toto tříbení probíhá nehledě na to, jak podnik prosperuje – pouze když je doba zlá a práce málo, je síto jemnější. Neschopní a zbyteční však odcházejí stále a odcházet vždy budou. Přežijí jen ti nejsilnější. Soukromý zájem nutí každého zaměstnavatele nechávat si jen ty nejlepší – ty, kteří dokážou donést poselství Garcíovi.

Znám jednoho skutečně mnohostranně nadaného člověka, jenž není schopen řídit vlastní podnik a pro druhé je naprosto bezcenný, protože v sobě neustále chová vyšinuté podezření, že ho jeho zaměstnavatel utiskuje nebo jej utiskovat hodlá. Rozkazy neumí dávat, a není ochoten je přijímat. Kdybyste mu dali zprávu, ať ji doručí Garcíovi, nejspíš by vám odpověděl: „Dones si mu ji sám!“

Tento muž dnes večer kráčí ulicemi a hledá práci; jeho ošumělým kabátem fičí vítr. Nikdo, kdo ho zná, se neodváží jej zaměstnat, neboť pravidelně podněcuje nespokojenost. Je nepřístupný rozumnému jednání a jediné, co na něho působí, je špička vysoké boty se silnou podrážkou.

Samozřejmě vím, že někdo takto mravně znetvořený si zaslouží stejný soucit jako člověk tělesně zmrzačený, ale při vší té lítosti prosím uroňme slzu i pro ty, kdo usilují o provozování velkých podniků, jejichž pracovní dobu nezačíná a neukončuje siréna a jimž vlas kvapem šediví snahou udržet pohromadě ledabylou lhostejnost, lajdáckou slaboduchost a nelítostný nevděk těch, kteří by byli o hladu a bez domova, nebýt jeho podniku.

Vyjádřil jsem se snad příliš tvrdě? Možná že ano, ale zatímco se kdekdo prochází po slumech, chtěl bych vyjádřit svou soustrast s člověkem úspěšným – který navzdory nepřízni vede činnost druhých a dosáhne-li úspěchu, shledá, že na něm nic není: pouze strava a ošacení. I já jsem si nosil oběd v kastrůlkách a pracoval za denní mzdu, a byl jsem také zaměstnavatelem pracovní síly, a vím, že každá strana má něco. Na chudobě jako takové není nic znamenitého, otrhané hadry nepředstavují žádné doporučení, a naopak ne všichni zaměstnavatelé jsou panovační chamtivci, stejně jako každý chudák není bezúhonný.

Mé srdce patří těm, kdo dělají svou práci, i když je „šéf“ pryč, i když jsou doma. Vždyť ten, kdo když dostane dopis pro Garcíu, tiše list vezme, neklade žádné hloupé dotazy a bez postranního úmyslu odhodit jej do nejbližšího kanálu ho prostě doručí, nebude nikdy propuštěn ani nemusí stávkovat za vyšší mzdu. Civilizace je jedno dlouhé, usilovné hledání právě takových jedinců. O cokoli takový člověk požádá, bude mu splněno. Takoví jako on jsou natolik vzácní, že si je žádný zaměstnavatel nemůže dovolit nechat odejít. Jsou žádaní v každém městě i vesnici – v každé kanceláři, prodejně i továrně.

Po takových svět volá: takoví jsou zapotřebí, velice zapotřebí – ti, kdo dokážou donést POSELSTVÍ GARCÍOVI.

Jednat v naprosté svobodě a zároveň vědět, že zodpovědnost je cenou za svobodu, to je vysvobození.

ŽIVOT V HOJNOSTI

Největší modlitbou v mém srdci je být nikoli vzdělaný nebo „dobrý“, ale být rozzářený.

Přeji si vyzařovat zdraví, dobrou náladu, upřímnost, rozvážnou odvahu a dobrou vůli.

Přeji si být prostý, čestný, přirozený, upřímný, čisté mysli a čistého těla, bezprostřední – schopný říci „Nevím,“ když tomu tak bude, utkat se s každým v naprosté rovnosti – čelit všem překážkám a obtížím beze strachu a bez rozpaků.

A přeji i ostatním, aby žili své životy co nejradostněji, nejplněji a nejlépe. Za tím účelem se modlím, abych se nikdy nevměšoval, nediktoval, nepřekážel, nedával nechtěné rady a nepomáhal, když mých služeb není třeba. Jestli budu moci někomu pomáhat, budu to dělat tak, že mu dám možnost pomoci si sám; a jestli budu moci povzbudit či vzpružit, nechť je to příkladem, dedukcí a náznakem spíše než přikazováním a předepisováním. Jinými slovy, přeji si být rozzářený – vyzařovat život.

(c) The Riches Academy, RAMAGO.NET
Překlad: Petr Kurfürst