---

---

Myšlení a osobnost

AFORISMUS „Jak člověk myslí v srdci, takový je,“ zahrnuje nejen celou lidskou bytost, ale je tak komplexní, že dosahuje na každou okolnost a náhodu v jeho životě. Člověk je doslova tím, co si myslí, a jeho osobnost je úplným souhrnem všech jeho myšlenek.

Tak jako rostlina vzchází ze semínka a bez něj by nemohla být, i každý čin člověkův vzchází ze skrytých semínek myšlení a bez něj by se nemohl objevit. To se týká stejnou měrou činů, jimž říkáme „spontánní“ a „neplánované“, i těch, jež jsou prováděny uváženě.

Čin je květem myšlenky a radost i utrpení jsou jejími plody; tak člověk sklízí sladké i hořké plody svého vlastního hospodaření.

„Myšlení v mysli nás stvořilo; vše, čím jsme
mysl způsobila a vystavěla. Chová-li mysl člověka
zlé myšlenky, táhne se za ním bolest tak, jako
se táhne kára za volem…

… Setrvá-li
v čistotě myšlení, jde za ním radost
jako jeho vlastní stín—neúnavně.“

Člověk roste podle zákonitostí, není vytvořen uměle, a příčina a následek jsou stejně absolutní a neochvějné ve skrytém světě myšlenek jako ve světě viditelných a hmotných věcí. Ušlechtilá a bohulibá osobnost není věcí přízně či náhody, ale přirozeným výsledkem trvající snahy o správné myšlení, důsledkem dlouhodobého spojení s bohulibými myšlenkami. Podle stejného vývoje je nečestná a zvířecká povaha důsledkem trvajícího přechovávání myšlenek přízemních.

Člověka tvoří i ničí člověk sám; ve zbrojnici mysli kuje zbraně, kterými se ničí; vyrábí však též nástroje, jimiž si pro sebe staví rajské paláce radosti, síly a míru. Správným výběrem a upřímným uplatňováním myšlenek člověk stoupá k božské dokonalosti; zneužíváním a nesprávným užitím myšlenek poklesá pod úroveň zvířete. Mezi těmito dvěma extrémy leží všechny stupně osobnosti, a jejich tvůrcem a hybatelem je člověk.

Ze všech krásných pravd týkajících se duše, jež v tomto věku znovu došly oživení a objevení, žádná víc nepotěší či nerodí božský příslib a sebedůvěru než tato: že člověk je pánem myšlení, strůjcem své osobnosti a tvůrcem a hybatelem okolností, prostředí a osudu.

Člověk coby bytost mocná, inteligentní a milující, coby pán vlastních myšlenek, má v ruce klíč ke každé situaci a sám v sobě má onu proměňující a regenerující hybnou sílu, jejímž prostřednictvím může sebe sama učinit vším, čím chce.

Člověk je vždy pánem, dokonce i v tom nejubožejším a nejopuštěnějším stavu, ale ve své slabosti a úpadku je pánem pošetilým, jenž svou „domácnost“ spravuje nedobře. Když se začne nad svým stavem zamýšlet a horlivě se rozhlížet po zákonitosti, na níž je jeho bytí založeno, stává se pánem moudrým, jenž své energie usměrňuje rozumně a své myšlenky tvaruje k plodným cílům. Takový je uvědomělý pán a člověk se jím může stát pouze tak, že sám v sobě objeví zákonitosti myšlení; tento objev je výhradně věcí píle, sebezkoumání a zkušenosti.

Pouze při velkém hledání a kopání získáme zlato a diamanty, a člověk dokáže objevit každou pravdu spojenou s jeho bytím, má-li chuť kopat hluboko v dolech své duše; a o tom, že je tvůrcem své osobnosti, strůjcem svého života a stavitelem svého osudu, se může neomylně přesvědčit, má-li chuť sledovat, ovládat a měnit své myšlenky, objevovat jejich účinky na sebe sama, na druhé a na jeho život a osud, a zároveň trpělivým cvičením a zkoumáním propojovat příčinu a následek a využívat veškerých svých zkušeností, i těch nejnicotnějších každodenních událostí, jako prostředku k poznávání sebe sama, jež vede k pochopení, moudrosti a síle. V tomto směru je zákonitost ještě absolutnější než kde jinde: „Kdo hledá, najde; a tomu, kdo klepe, bude otevřeno,“ neboť pouze trpělivostí, cvičením a neutuchající tvrdošíjností může člověk vstoupit do dveří chrámu poznání.

Účinky myšlení na okolnosti

MYSL člověka lze připodobnit k zahradě, již lze obdělávat rozumně nebo nechat zdivočet; ale ať již obdělávaná nebo zanedbávaná, musí plodit a plodit bude. Jestliže v ní nezasadíme žádná užitečná semínka, napadá do ní spousta semen neužitečných plevelů a budou se tam nadále množit.

Stejně jako zahradník obdělává svou půdu, zbavuje ji plevelů a pěstuje květiny a ovoce, které sám chce, může člověk pečovat i o zahradu své mysli, plít z ní všechny špatné, neužitečné a nečisté myšlenky a šlechtit k dokonalosti květy a plody myšlenek správných, užitečných a čistých. Vydá-li se touto cestou, člověk dříve či později přijde na to, že on sám je hlavním zahradníkem své duše, režisérem svého života. Také v sobě odhalí zákonitosti myšlení a stále přesněji chápe, jak síla myšlenek a jednotlivé prvky mysli vytvářejí jeho osobnost, okolnosti a osud.

Myšlení a osobnost jedno jsou, a protože osobnost se může projevovat a nalézat sebe sama pouze skrze prostředí a okolnosti, vnější podmínky člověkova života se nacházejí vždy v souladu s jeho vnitřním stavem. To neznamená, že člověkovy okolnosti v kterémkoli okamžiku odráží celou jeho osobnost, ale že tyto okolnosti jsou natolik úzce spjaty s některým rozhodujícím myšlenkovým prvkem v jeho nitru, že pro tu chvíli jsou nezbytné pro jeho vývoj.

Každý člověk je tam, kde je, díky zákonitosti jeho vlastního bytí; přivedly jej sem myšlenky, jež zabudoval do své osobnosti, a v uspořádání jeho života není žádný prvek náhody, ale vše je důsledkem zákonitosti, která se nemůže mýlit. To platí o těch, kteří se cítí být „v nesouladu“ se svým okolím stejně jako o těch, kdo jsou s ním spokojeni.

Člověk je rostoucí a vyvíjející se bytost; je tam, kde je, aby zjistil, že může růst; a spolu s tím, jak dosáhne duševního poučení, které se pro něho v nějaké situaci skrývá, tato pomine a uvolní cestu dalším situacím.

Okolnosti člověka fackují tak dlouho, dokud věří, že je tvorem vnějších okolností, ale jakmile si uvědomí, že on sám je tvořivou silou a že dokáže ovládat skrytou půdu a semínka vlastního bytí, z nichž okolnosti vyrůstají, pak se stává právoplatným pánem sebe sama.

Že okolnosti vyrůstají z myšlenek, ví každý, kdo po určitou dobu praktikuje sebeovládání a sebeočišťování, neboť si jednoho dne povšimne, že jeho okolnosti se proměňují přesně stejnou měrou, jakou on proměňuje svůj duševní stav. To platí natolik, že pokud se člověk svědomitě soustředí na nápravu chyb ve své osobnosti a učiní rychlý a výrazný pokrok, prochází rychle sledem proměn.

Duše přitahuje to, co v sobě tajně chová; to, co miluje i čeho se bojí; stoupá do výšin svého pečlivě opatrovaného usilování a padá na dno svých nezvládnutých tužeb… a okolnosti jsou prostředkem, jenž dává duši to, co potřebuje.

Každé semínko myšlenky, ať zaseté nebo ponechané, aby vpadlo do mysli a zakořenilo tam, se množí a dříve či později vykvete v čin a přinese plody možností a okolností. Dobré myšlenky plodí dobré ovoce, špatné myšlenky špatné.

Vnější svět okolností se tvaruje podle vnitřního světa myšlenek, a příjemné i nepříjemné vnější podmínky jsou činitele, usilující o konečné dobro jedince. Jelikož svou úrodu sám sklízí, učí se člověk utrpením i blahem.

Sleduje-li nejniternější tužby, přání, myšlenky, jimž dovolí, aby jej ovládaly (ať již se honí za bludičkami nečistých představ nebo neochvějně kráčí cestou velkého úsilí), člověk nakonec dojde jejich uskutečnění a naplnění ve vnějších podmínkách svého života. Zákonitosti růstu a přizpůsobování platí všude.

Člověk se nedostává do chudobince nebo do vězení krutostí osudu či okolností, ale cestou nízkých myšlenek a přízemních chutí. Stejně tak člověk čisté mysli neupadá náhle do zločinnosti pod tlakem pouhých vnějších sil; zločinnou myšlenku po dlouhou dobu choval v srdci a příležitost pouze odhalila její nahromaděnou sílu. Člověka nedělají okolnosti; pouze ho sobě samému odhalují. Nemohou existovat jiné podmínky, za nichž by člověk sestupoval do neřesti a jejích doprovodných útrap, než jsou sklony k neřesti; a k mravnosti a čisté radosti nestoupá bez dlouhodobého pěstování mravných myšlenek; a tudíž člověk jakožto pán a vládce myšlenky je tvůrcem sebe sama a strůjcem a hybatelem svého okolí.

Již při narození se duše projevuje a s každým krokem své pozemské pouti přitahuje ty kombinace okolností, které ji odhalují, které jsou odrazem její vlastní čistoty či nečistoty, její síly či slabosti.

Člověk nepřitahuje to, co chce, ale to, čím je. Jeho rozmary, pomíjivé touhy a přání jsou mařeny na každém kroku, ale jeho nejniternější myšlenky a přání jsou krmeny vlastní potravou, čistou či nečistou. Ona „božskost, jež tváří naše osudy“, je v nás; jsme to my sami. Pouze sám sebe člověk spoutává: myšlenky a činy jsou žalářníky osudu—uvězňují, jsou-li nízké; jsou však též anděly svobody—osvobozují, jsou-li ušlechtilé. Člověku se nedostává toho, co si přeje a zač se modlí, ale toho, co si spravedlivě zaslouží. Jeho přání a modlitby jsou odměněny a vyslyšeny pouze tehdy, jsou-li v souladu s jeho myšlenkami a činy.

Jaký smysl tedy ve světle tohoto poznání má „bojovat proti okolnostem“? Znamená to, že člověk se neustále vzpírá vnějšímu účinku, zatímco ve svém srdci bez ustání živí a uchovává jeho příčinu. Tato příčina může nabývat podoby vědomé neřesti či nevědomé slabosti, ale ať je jakákoli, tvrdošíjně brzdí svého vlastníka v jeho úsilí a tím nahlas volá po nápravě.

Lidé silně touží po zlepšování svého osudu, ale nebývají ochotni zlepšovat sami sebe, a tudíž zůstávají svázaní. Tomu, kdo se nebrání sebeukřižování, se nemůže nepodařit dosáhnout cíle, jenž si v srdci vytkl. To platí stejnou měrou o věcech pozemských i nebeských. Dokonce i ten, jehož jediným cílem je získávat bohatství, musí před dosažením svého cíle být připraven činit velké osobní oběti; o kolik lépe musí být připraven ten, kdo chce vést silný a vyrovnaný život?

Tady máme člověka zoufale chudého. Velmi dychtí po tom, aby se jeho okolí a domácí situace zlepšily, ale zároveň se neustále ulévá v práci a domnívá se, že má právo snažit se podvádět zaměstnavatele z důvodu nedostatečného platového ohodnocení. Tento člověk nechápe nejhlubší podstatu zásad, jež jsou základem skutečného úspěchu, a je nejen naprosto neschopný povznést se ze své bídy, ale ve skutečnosti k sobě přitahuje stále hlubší strádání tím, že setrvává v líných, podvodných a změkčilých myšlenkách a navíc je i uskutečňuje.

Tady máme bohatého člověka, jenž je obětí bolestivé a úporné nemoci v důsledku obžerství. Je ochoten vynaložit velké peníze na to, aby se jí zbavil, ale svých nenasytných chutí se nevzdá. Chce jen těšit svou chuť po těžkých a nepřirozených jídlech a zároveň být zdráv. Tento muž je zcela neschopen být zdráv, protože se ještě nenaučil nejjednodušším zásadám zdravého života.

A tady máme zaměstnavatele manuálně pracujících, který se nepoctivými způsoby vyhýbá vyplácení předepsaných mezd a s nadějí, že vydělá více peněz, svým pracovníkům platy snižuje. Tento člověk je zcela neschopen dosáhnout úspěchu a až se ocitne v bankrotu, jak peněžním tak morálním, viní z toho okolnosti, protože neví, že on sám je jediným strůjcem svých potíží.

Tyto tři příklady uvádím jen pro dokreslení skutečnosti, že člověk je příčinou svých okolností (přestože téměř vždy nevědomě) a že i když může mít dobrý záměr, neustále své úspěchy maří tím, že podporuje myšlenky a touhy, jež s tímto záměrem nikdy nemohou být v souladu. Takových a podobných příkladů bych mohl uvést nespočet, ale není to nutné, protože čtenář může, rozhodne-li se k tomu, vystopovat působení zákonitosti myšlení ve své vlastní mysli a životě, a dokud to neudělá, pouhá vnější fakta se stejně nemohou stát základem jeho úvah.

Okolnosti jsou však tak složité, myšlení je tak hluboko zakořeněné a podmínky štěstí se u různých jedinců natolik liší, že úplný stav duše jednoho člověka (přestože jej on sám znát může) nedokáže nikdo jiný pouze na základě vnější podoby jeho života posoudit. Člověk může být v určitých směrech poctivý a přesto trpět nedostatkem; může být v určitých směrech nepoctivý a přesto dosáhnout bohatství; avšak obvyklý závěr, totiž že první selhává právě proto, že je tak čestný a že druhý je úspěšný právě díky své nepoctivosti, je výsledkem povrchního soudu, který předpokládá, že ten nečestný je téměř dokonale zkažený a ten slušný téměř dokonale ctnostný. Ve světle hlubšího poznání a bohatší zkušenosti zjistíme, že tento úsudek je mylný. Nečestný člověk totiž může mít některé znamenité přednosti, které tomu druhému chybí; ten slušný zase nesnesitelné mravní nedostatky, jež nemá ten první. Ten poctivý sklízí dobré výsledky svých poctivých myšlenek a činů, avšak zároveň na sebe svolává i trápení, jež plodí jeho mravní nedostatky. A ten nepoctivý právě tak sklízí své vlastní trápení i radosti.

Lidská ješitnost ráda věří tomu, že člověk trpí kvůli své slušnosti, ale dokud člověk ze své mysli nevymýtí poslední neduživou, zahořklou a nečistou myšlenku a nesmyje každou hříšnou skvrnu ve své duši, bude se stále domnívat a tvrdit, že jeho trápení je důsledkem jeho dobrých, nikoli špatných vlastností; na své cestě k nejvyšší dokonalosti, nicméně stále dlouho předtím, než jí dosáhne, prací na své mysli a na svém životě pochopí onu mocnou zákonitost, jež je naprosto spravedlivá a jež tudíž nemůže zlo odměňovat dobrem a dobro zlem. Nabyv této znalosti pak při pohledu zpět na svou dřívější nevědomost a slepotu pochopí, že jeho život je, a vždycky byl, spravedlivě uspořádán a že jeho minulé prožitky, dobré i špatné, byly spravedlivým odrazem jeho rozvíjejícího se, nikoli však ještě rozvinutého já.

Dobré myšlenky a činy nikdy nemohou vést ke špatným výsledkům; špatné myšlenky a činy nikdy nemohou vést k dobrým výsledkům. Tím říkám pouze to, že z pšenice nemůže vyrůst nic než pšenice a z kopřiv nic než kopřivy. Lidé tento zákon chápou ve světě přírody a zařizují se podle něho, ale jen málokteří jej chápou i ve světě duševním a mravním (ačkoli tam působí stejně prostě a neomylně) a tudíž s ním nespolupracují.

Utrpení je vždy důsledkem nesprávného myšlení v určitém směru. Značí, že člověk není v souladu sám se sebou, se zákonitostí svého bytí. Jediným a nejvyšším smyslem utrpení je očišťovat, spálit vše, co je neužitečné a nečisté. Utrpení končí pro toho, jenž je čistý. Nemá smysl dál zahřívat zlato poté, co odejde struska, a dokonale čistá a osvícená bytost nemůže trpět.

Okolnosti, s nimiž se setkává člověk trpící, jsou důsledkem jeho vlastního duševního nesouladu. Okolnosti, s nimiž se setkává člověk blažený, jsou důsledkem jeho duševního souladu. Blaženost, nikoli hmotný majetek, je měřítkem správného myšlení; ubohost, nikoli nedostatek hmotného majetku, je mírou myšlení nesprávného. Člověk může být prokletý a bohatý, a může být též blažený a chudý. Blaženost a bohatství se spolu pojí pouze tehdy, je-li bohatství správně a rozumně užíváno, a chudý člověk sestupuje do ubohosti tehdy, považuje-li svůj úděl za břemeno nespravedlivě uvalené.

Nouze a požitkářství jsou dvěma krajnostmi ubohosti. Obě jsou stejně nepřirozené a jsou důsledkem duševní poruchy. Člověk se vnitřně necítí dobře, dokud není šťastnou, zdravou a úspěšnou bytostí; štěstí, zdraví a úspěch jsou přitom výsledkem harmonické sladěnosti vnitřního a vnějšího, tedy člověka a jeho okolí.

Člověk se stává člověkem teprve tehdy, když přestane naříkat a očerňovat ostatní a začne hledat skrytou spravedlnost, která řídí jeho život. A s tím, jak tomuto řídicímu činiteli přizpůsobuje svou mysl, přestává ze svého stavu obviňovat druhé a buduje si pevné já silných a ušlechtilých myšlenek; přestává bojovat s okolnostmi a začne jich využívat jako pomůcek pro svůj rychlejší rozvoj a jako prostředků k odhalování skrytých sil a možností v sobě samém.

Vládnoucím principem ve vesmíru je zákonitost, nikoli zmatek; duší a podstatou života je spravedlnost, nikoli nespravedlnost; a počestnost, nikoli zkaženost je hybnou silou duchovního vedení světa. Jelikož tomu tak je, člověku stačí dát do pořádku sama sebe, aby zjistil, že vesmír je v pořádku, a při dávání sebe sama do pořádku zjistí, že s tím, jak mění své myšlenky vůči věcem a druhým lidem, budou se věci a druzí lidé měnit vůči němu.

Důkaz této skutečnosti je v každém člověku, a je tedy snadné ji prozkoumávat soustavným sebepozorováním a sebezpytováním. Nechť člověk radikálně změní své myšlenky a udiví ho rychlá proměna, kterou to způsobí ve hmotných podmínkách jeho života. Lidé si představují, že myšlenky lze tajit, to však nelze—rychle krystalizují do zvyklostí a zvyklosti se upevňují do okolností. Živočišné myšlenky krystalizují do návyků opilství a smyslnosti, jež se upevňují do stavů chudoby a nemocnosti; nečisté myšlenky všeho druhu krystalizují do vyčerpávajících a matoucích návyků, jež se upevňují do rozptylujících a nepříznivých okolností; myšlenky strachu, pochybností a nerozhodnosti krystalizují do slabých, změkčilých a váhavých zvyklostí, jež se upevňují do stavů selhání, nouze a otrocké závislosti; líné myšlenky krystalizují do návyků nečistotnosti a nepoctivosti, jež se upevňují do stavů špinavosti a žebráctví; nenávistné a odsuzující myšlenky krystalizují do návyků obviňování a násilnosti, jež se upevňují do stavů ubližování a pronásledování; sobecké myšlenky všeho druhu krystalizují do návyků egoismu, jež se upevňují do stavů více či méně hrozivých. Na druhou stranu krásné myšlenky všeho druhu krystalizují do zvyklostí důstojnosti a vlídnosti, jež se upevňují do vlídných a prosluněných okolností; čisté myšlenky krystalizují do zvyklostí střídmosti a sebeovládání, jež se upevňují do stavů poklidu a vyrovnanosti; myšlenky plné odvahy, soběstačnosti a rozhodnosti krystalizují do mužných zvyklostí, jež se upevňují do okolností úspěchu, hojnosti a svobody; energické myšlenky krystalizují do zvyklostí čistotnosti a pracovitosti, jež se upevňují do stavu příjemnosti; laskavé a shovívané myšlenky krystalizují do zvyklostí mírnosti, jež se upevňují do okolností péče a ochrany; milující a nesobecké myšlenky krystalizují do zvyklostí nezištnosti vůči jiným, jež se upevňují do stavů jistého a trvalého blahobytu a skutečného bohatství.

Konkrétní myšlenkový pochod, v němž setrváváme, ať je dobrý či špatný, nemůže nezanechat důsledky na osobnosti a okolnostech. Člověk si nemůže své okolnosti přímo volit, avšak může si vybírat myšlenky, a tím své podmínky nepřímo, ale jistě, tvářet.

Příroda každému člověku pomáhá naplňovat myšlenky, které v sobě nejvíce podporuje, a přináší mu takové okolnosti, jež co nejrychleji vynesou na povrch myšlenky dobré i špatné.

Nechť člověk ustane ve svých hříšných myšlenkách a celý svět se mu stane přívětivějším a bude připraven mu pomáhat; nechť odloží své ubohé a neduživé myšlenky, a hleďme, na každém prstě bude mít možnosti napomáhající jeho odhodlaným předsevzetím; nechť pěstuje dobré myšlenky a žádný zlý osud ho nespoutá v bídě a smůle. Svět je tvůj kaleidoskop a rozmanité kombinace barev, jež ti v každém dalším okamžiku nabízí, jsou dokonale vyladěné obrazy tvých ustavičných myšlenek.

„A budeš tím, čím sám chceš být;
neúspěch ať svou klamnost nalézá
v tom bídném slově ‚prostředí‘,
duch však je svoboden: jím pohrdá.

Ovládá svůj čas a prostor dobývá;
zažene Osud, toho podvodníka,
krutovládnou Náhodu k odstoupení vyzývá
a k zaujmutí místa služebníka.

Lidská mysl má nevídané síly,
je potomkem duše nesmrtelné,
ta proseká se ke každému cíli,
přes překážky jak žula pevné.

Buď trpělivý, nejde-li vše hned,
jak ten, kdo pochopil, vyčkej na nohou;
až duch se vznese a zavelí ti vpřed,
i sami bohové ochotně ti pomohou.“

Účinky myšlení na zdraví a organismus

TĚLO je služebníkem mysli. Řídí se pokyny mysli, ať již jsou vysílány úmyslně či vyjadřovány bezděčně. Na přání nečistých myšlenek tělo rychle upadá do nemoci a chátrání; na rozkaz myšlenek radostných a krásných se odívá mladistvostí a krásou.

Nemoc a smrt, stejně jako okolnosti, pramení z_myšlenek. Odporné myšlenky dojdou naplnění v_podobě churavého těla. Víme, že myšlenky plné strachu dokážou člověka zabít stejně rychle jako kulka a tisíce lidí ustavičně zabíjejí se stejnou jistotou, jen pomaleji. Lidé, kteří žijí ve strachu z_nemoci jsou právě ti, kteří ji dostanou. Úzkost rychle oslabuje celý organismus a otevírá jej nemocem, zatímco nečisté myšlenky, i když nejsou fyzicky naplňovány, záhy vyčerpávají nervovou soustavu.

Jasné, čisté a spokojené myšlenky tělo upevňují ve vitalitě a půvabu. Tělo je citlivý a tvárný nástroj, jenž pohotově reaguje na myšlenky, jež jsou mu vštěpovány, a zvyklosti myšlení—dobré či zlé—se na něm podepisují.

Člověk bude mít nadále nečistou a jedovatou krev, dokud šíří nečisté myšlenky. Z_čistého srdce vychází čistý život a čisté tělo. Ze znesvěcené mysli vzchází život znečištěný a tělo zkažené. Myšlení je zdrojem činnosti, života a projevů—učiňme tento pramen čistým a čisté bude vše.

Změna způsobu stravování nepomůže člověku, který nechce změnit své myšlení. Jakmile člověk vyčistí své myšlenky, již netouží po nečistém jídle.

Z čistých myšlenek pocházejí čisté zvyklosti. Takzvaný světec, který se nemyje, není světcem. Ten, jenž posílil a očistil své myšlení, se přece nepotřebuje ohlížet na zlovolné mikroby.

Chceš-li chránit své tělo, střez svou mysl. Chceš-li své tělo obnovit, zkrášli svou mysl. Myšlenky plné zloby, závisti, zklamání a sklíčenosti okrádají tělo o zdraví a půvab. Nevlídná tvář není náhoda—vzniká nevlídnými myšlenkami. Hyzdící vrásky přitahuje pošetilost, hněv a pýcha.

Znám šestadevadesátiletou ženu s_jasnou, nevinnou tváří děvčete. Znám muže ani ne ve středním věku, jehož tvář je stažena v_neladných obrysech. První je výsledkem laskavého a veselého založení; druhá je plodem hněvu a nespokojenosti.

Tak jako nemůžeme mít příjemný a zdravý domov, pokud do místností volně nevpustíme vzduch a slunce, může zdravé tělo a veselá, spokojená nebo vyrovnaná nálada vzniknout pouze tím, že do své mysli vpustíme myšlenky plné radosti, dobré vůle a poklidnosti.

Ve tvářích starých lidí jsou některé vrásky způsobené soucitem, jiné zase rozhodnými a čistými myšlenkami a ještě jiné zlobou: kdopak by je nerozeznal? U těch, kdo žili počestně, je stáří klidné, pokojné a hebce zjemnělé, jako zapadající slunce. Nedávno jsem viděl filozofa na smrtelném loži. Nebyl starý, snad jen věkem. Zemřel stejně líbezně a poklidně, jako žil.

Na rozehnání neduhů těla není lepšího lékaře než veselá mysl; při rozptylování stínů zármutku a žalu se žádný utěšitel nevyrovná dobré vůli. Žít neustále v_myšlenkách nesnášenlivosti, cynismu, podezíravosti a závisti znamená spoutat se ve vlastní vězeňské cele. Avšak smýšlet o všech dobře, se všemi laskavě vycházet, trpělivě se učit nacházet v_každém to dobré—takové nesobecké myšlenky jsou rovnou vstupem do nebe, a každodenní setrvání myšlenek v_míru vůči všem bytostem přinese hojnost míru i svému majiteli.

Myšlení a úmysl

DOKUD není myšlení spojeno s úmyslem, není rozumných výsledků. U většiny lidí si bárka myšlení smí „bezcílně plout“ po oceánu života. Bezcílnost je špatná vlastnost a toto potulování musí skončit u toho, kdo se chce vyhýbat katastrofám a zničení.

Ti, kdo nemají v životě žádný úhlavní úmysl, snadno propadají bezvýznamným starostem, strachům, potížím a sebelítosti, jež všechny vypovídají o slabosti, jež stejně jistě jako promyšlené hříchy (ačkoli jinudy) vedou k selhání, nespokojenosti a ztrátě, protože slabost nemůže existovat ve vesmíru, jenž pomáhá silným.

Člověk by si měl ve svém srdci představit rozumný cíl a vydat se jej splnit. Z tohoto cíle by měl učinit usměrňující bod svých myšlenek. Může mít podobu duchovního ideálu, může to být i světský předmět—podle člověkovy povahy v daném okamžiku; ať je to však cokoli, měl by na tento předmět, jenž si před sebe vytýčil, soustavně upírat sílu svých myšlenek. Z tohoto cíle by měl učinit svou svrchovanou povinnost a měl by se cele věnovat jeho dosažení a nedovolit přitom myšlenkám utíkat do pomíjivých zálib, tužeb a představ. Toto je královská cesta k sebeovládání a skutečnému soustředění mysli. I když se mu stále nedaří svůj cíl splnit (což je nevyhnutelné, dokud nepřekoná slabost), bude takto nabytá síla osobnosti měřítkem jeho skutečného úspěchu, což vytvoří nový výchozí bod pro budoucí moc a radost z vítězství.

Ti, kdo nejsou připraveni pojmout velký úmysl, měli by své myšlenky upnout na bezchybné provádění své povinnosti, bez ohledu na to, jak nevýznamný se jejich úkol může zdát. Pouze takto lze sesbírat a zaostřit myšlenky a vyvinout energii; jakmile je tohoto dosaženo, není už nic, čeho by dosáhnout nešlo.

I ta nejslabší duše, jakmile si je vědoma své slabosti a uvěří této pravdě, že sílu lze vyvinout pouze úsilím a cvičením, se v této víře ihned začne snažit a s rostoucím úsilím, trpělivostí a silami se již nikdy nepřestane rozvíjet, až nakonec doroste božské síly.

Stejně jako člověk tělesně slabý dokáže sám sebe posílit pečlivým a trpělivým výcvikem, dokáže člověk se slabými myšlenkami posílit tyto myšlenky tím, že bude sám sebe cvičit ve správném myšlení.

Skoncovat s bezcílností a slabostí a začít myslet s úmyslem znamená přidat se k řadám těch silných, kteří chápou neúspěch pouze jako jednu z cest k dosažení cíle, kteří si všechny okolnosti podřizují a kteří myslí intenzivně, snaží se nebojácně a cílů dosahují suverénně.

Jakmile pojme tento úmysl, měl by si člověk v hlavě vytýčit přímou cestu k dosažení tohoto cíle a neohlížet se napravo ani nalevo. Pochybnosti a strachy by měl nekompromisně vylučovat; jsou to totiž rozkladné jevy, které narušují přímou cestu snažení a činí ji křivou, neúspěšnou a marnou. Myšlenky plné pochybností a strachu nikdy ničeho nedosáhly, a nikdy dosáhnout nemohou. Vždy vedou k neúspěchu. Úmysl, energie, síla jít za svým a vůbec všechny silné myšlenky mizí, jakmile se na scénu vplíží pochybnost a strach.

Odhodlání k úspěchu pramení z poznání, že dokážeme uspět. Pochybnost a strach jsou největší nepřátelé poznání a ten, kdo je posiluje, kdo je nezničí, kříží sám sobě plány na každém kroku.

Ten, kdo přemohl pochyby a strach, přemohl neúspěch. Každá jeho myšlenka se pojí k síle, k veškerým obtížím se odvážně staví čelem a moudře je překonává. Jeho úmysly jsou příhodně zasazeny a rozkvétají a nesou plody, jež neopadávají předčasně.

Myšlení neohroženě spojené s úmyslem se stává tvořivou silou: ten, kdo to ví, je připraven stát se něčím vyšším a silnějším než pouhým svazkem vrávoravých myšlenek a rozkolísaných dojmů; ten, kdo za tím jde, se stal vědomým a inteligentním vykonavatelem vlastních duševních schopností.

Prvek myšlení v dosahování cílů

VŠE, čeho člověk dosahuje, a vše, čeho se mu nedaří dosáhnout, je přímým výsledkem jeho myšlenek. Ve spravedlivě uspořádaném vesmíru, kde by ztráta rovnováhy znamenala naprostou zkázu, musí být odpovědnost jednotlivce absolutní. Člověkova slabost a síla, čistota a nečistota, jsou jen jeho a nikoho jiného; způsobuje je on sám a nikdo jiný; a změnit je dokáže jen on sám a nikdo jiný. Jeho stav je také jen jeho a nikoho jiného. Jeho utrpení a štěstí se vyvíjejí zevnitř. Jak myslí, takovým je; jak myslí stále, takovým zůstává.

Silnější člověk nemůže slabšímu pomoci, pokud ten slabší není ochoten nechat si pomoci, a i potom musí ten slabý zesílit sám od sebe; musí vlastní snahou vyvinout sílu, kterou tak obdivuje u druhého. Nikdo kromě něho samého nedokáže jeho stav změnit.

Stalo se běžným uvažovat a říkat: „Mnozí jsou otroky, protože jeden je utlačovatelem; nenáviďme tohoto utlačovatele.“ Nyní se však mezi rostoucí hrstkou lidí šíří sklon tento úsudek obracet a říkat: „Jeden člověk je utlačovatelem, protože mnozí jsou otroky; pohrdejme těmito otroky.“

Pravda je taková, že utlačovatel i otrok ve své nevědomosti spolupracují a přestože se zdá, že jeden trpí díky druhému, ve skutečnosti trpí sami sebou. Dokonalé poznání vidí působení zákonitosti ve slabosti utiskovaného a zneužité síle utiskovatele; dokonalá láska, vidí-li utrpení, jež s sebou nesou oba tyto stavy, neodsuzuje ani jeden; dokonalý soucit přijímá utiskovatele i utlačovaného.

Ten, kdo přemohl slabost a skoncoval se všemi sobeckými myšlenkami, nepatří ani k utlačovatelům ani k utiskovaným. Je svobodný.

Člověk se může povznést, překonat slabost a dosáhnout cílů jedině tak, že povznese své myšlenky. Slabým, bídným a zkroušeným může zůstat jedině tak, že své myšlenky povznést odmítá.

Dříve, než může člověk vůbec něčeho dosáhnout, třebas i světského, musí pozvednout svou mysl nad otrocké živočišné požitkářství. Aby uspěl, nemusí se v žádném případě vzdávat veškeré živočišnosti a sobectví, alespoň část z nich však obětovat musí. Člověk, jehož ústřední myšlenky se točí kolem zvířecké poživačnosti, neumí ani kloudně myslet ani systematicky plánovat; nedokáže nalézt a rozvíjet své dřímající schopnosti a žádný jeho podnik neuspěje. Když nezačal odhodlaně řídit své myšlenky, nedokáže ovládat dění ani přijímat skutečnou odpovědnost. Nedokáže jednat samostatně a být soběstačný. Ale omezují ho jen myšlenky, které si vybírá.

Bez oběti nemůže být žádného pokroku ani úspěchu a pozemské úspěchy přicházejí v té míře, v jaké člověk obětuje své zmatečné zvířecí myšlenky a upíná svou mysl na vypracovávání svých plánů a posilování své rozhodnosti a soběstačnosti. A čím výše své myšlenky pozvedne, tím odvážnějším, bezúhonnějším a poctivějším se stává, tím větší budou jeho úspěchy, tím požehnanější a trvalejší budou jeho výsledky.

Vesmír nemá zalíbení pro chamtivé, nepočestné a zkažené, ačkoli na povrchu se to tak někdy může zdát; pomáhá poctivým, šlechetným a mravným. Toto v různých podobách tvrdili všichni velcí učitelé a potvrdí a pozná to jen ten, kdo vytrvale sám sebe zdokonaluje tím, že pozvedá své myšlenky.

Rozumové úspěchy jsou výsledkem myšlení zasvěceného hledání poznání, čili krásy a pravdy v životě a přírodě. Tyto úspěchy se někdy spojují s marnivostí a ctižádostí, ale nejsou výsledkem těchto vlastností—jsou přirozeným plodem dlouhodobé a náročné snahy a čistých a nesobeckých myšlenek.

Duchovní úspěchy jsou vyvrcholením zbožných přání. Ten, kdo neustále žije v představě vznešených a ušlechtilých myšlenek, kdo setrvává ve všem, co je čisté a nesobecké, se tak jistě, jako slunce dosahuje zenitu a měsíc úplňku, stane moudrou a vznešenou osobností a vzepne se do pozice vlivnosti a blaženosti.

Úspěch jakéhokoli druhu je korunováním snahy, diadémem myšlení. Pomocí sebeovládání, rozhodnosti, čistoty, poctivosti a správně nasměrovaných myšlenek člověk stoupá; pomocí živočišnosti, lenosti, nečistoty, zkaženosti a zmatenosti myšlenek člověk upadá.

Člověk může dosáhnout velkého světského úspěchu a dokonce i vznešených výšin v duchovní říši, a potom zas upadnout do slabosti a ubohosti tím, že dovolí arogantním, sobeckým a zkaženým myšlenkám, aby jej ovládly.

Vítězství dosažených správným myšlením lze udržet pouze bdělostí. Mnozí po dosažení úspěchu poleví a rychle upadnou zpět do nezdaru.

Veškeré úspěchy, ať již jsou v oblasti podnikání, rozumu či ducha, jsou výsledkem s jistotou zaměřených myšlenek a řídí se stejným zákonem a jsou stejného druhu; jediný rozdíl spočívá v předmětu úspěchu.

Ten, kdo chce dosáhnout mála, musí obětovat málo; ten, kdo chce dosáhnout mnoho, musí obětovat mnoho; ten, kdo chce dosáhnout opravdu vysoko, musí přinést velikou oběť.

Vize a ideály

SNÍLCI jsou spasitelé světa. Tak jako viditelný svět udržují v chodu neviditelné síly, i lidé jsou při všem zkoušení a hřešení a sklonech k nízkostem živeni krásnými představami svých ojedinělých snílků. Lidstvo na své snílky nemůže zapomenout, jejich ideály nemůže nechat uvadnout a zajít; vždyť jimi žije, zná je jako svou skutečnost, kterou jednoho dne spatří a pozná.

Skladatel, sochař, malíř, básník, prorok, filozof, to oni jsou tvůrci onoho světa, architekti nebe. Svět je krásný proto, že oni žili—bez nich by pachtící se lidstvo zašlo.

Ten, kdo ve svém srdci chová překrásnou vizi, vznešený ideál, ho jednoho dne uskuteční. Kolumbus choval představu jiného světa a objevil jej; Koperník si představoval mnohost světů a větší vesmír a objevil je; Buddha spatřil vizi duchovního světa neposkvrněné krásy a dokonalého míru a vstoupil do něho.

Pěstujte si své vize, pěstujte si ideály, pěstujte si hudbu, jež zní vaším srdcem, krásu, jež vzniká ve vaší mysli, nádheru, do níž se halí vaše nejčistší myšlenky, neboť z nich vzejdou veškeré potěšující okolnosti, veškeré rajské prostředí; zůstanete-li jim oddáni, povstane z nich nakonec váš svět.

Toužit znamená dostávat; usilovat znamená dosahovat. Mají snad člověkovy nejpřízemnější touhy dojít nejcelejšího naplnění a jeho nejčistší úsilí strádat nedostatkem potravy? Taková přece zákonitost není: takový stav věcí nemůže nikdy být: „požádej a dostaneš“.

Sněte vznešené sny, a stanete se takovými, jakými jsou vaše sny. Vaše vize je příslibem toho, čím jednoho dne budete; vaše ideály jsou proroctvím toho, co nakonec odhalíte.

I ten největší úspěch je zpočátku a po dlouhou dobu jen snem. V žaludu spí dub; ve vejci čeká pták; a v nejdokonalejší představě duše bdí strážný anděl. Sny jsou semínky reality.

Životní okolnosti k vám mohou být nepřátelské, ale nezůstanou takovými dlouho, jakmile si představíte ideál a budete se snažit jej dosáhnout. Člověk se totiž nemůže navenek pohybovat a uvnitř stát na místě. Tady máme mladého člověka těžce zkroušeného chudobou a dřinou, dlouhé hodiny zavřeného v nezdravé továrně, nevzdělaného a neznalého umění kultivovanosti. Sní však o lepších věcech; myslí na inteligenci, kultivovanost, šarm a krásu. Představuje si—v mysli si buduje—ideální životní stav, vize větší svobody a rozmachu jej ovládne, neklid jej nutí k činnosti a veškerý svůj volný čas a prostředky, jakkoli malé, zužitkovává k rozvoji svých dřímajících schopností a možností. Zakrátko se jeho mysl natolik promění, že v továrně již nemůže vydržet. Do takového nesouladu s jeho novou mentalitou se dostala, že z jeho života odejde tak, jako odhazujeme oděv, a s rostoucími možnostmi, jež odrážejí jeho zdokonalující se schopnosti, z ní odchází navždy. O mnoho let později tohoto mladíka vidíme jako dospělého muže. Vidíme, že ovládl jisté síly mysli, jimiž nyní vládne s celosvětovým vlivem a téměř bezpříkladnou mocí. V rukou drží opratě obrovské zodpovědnosti; jen promluví a hle, životy se mění; muži a ženy visí na každém jeho slově a přetvářejí své osobnosti a jako slunce se stává pevným a zářivým středem, kolem něhož obíhá nespočet osudů. Uskutečnil vizi svého mládí. Stal se svým ideálem.

A ty, mladý čtenáři, též uskutečníš vizi (nikoli zahálčivou touhu) svého srdce, ať je sprostá či nádherná, nebo od obojího trochu, neboť vždy budeš přitahován k tomu, co tajně nejvíc miluješ. Do rukou se ti dostanou přesné výsledky tvých myšlenek; dostaneš to, čeho si zasloužíš, ani víc, ani míň. Ať je tvé současné prostředí jakékoli, poklesneš, zůstaneš či se povzneseš svými myšlenkami, svou vizí a svým ideálem. Staneš se tak malým, jako je touha, jež tě ovládá, nebo tak velkým, jako tvé největší přání: řečeno krásnými slovy Stantona Kirkhama Davise: „Třebas jsi účetní, jednoho dne vyjdeš ze dveří, jež se tak dlouho zdály být překážkou tvých ideálů, a ocitneš se před obecenstvem—pero stále za uchem, na prstech skvrny od inkoustu, a tehdy a tam se vyřine proud tvé inspirace. Třebas paseš ovce, cesta tě jednou jako vším udiveného venkovana zavede do velkého města, neohroženě veden dojdeš až do ateliéru velkého mistra a ten za nějaký čas řekne: „Už nemám, čemu bych tě ještě učil.“ A nyní ty jsi mistrem, jenž tak nedávno snil o velkých věcech při pasení ovcí. Odložíš pilu a hoblík a ujmeš se obrody světa.“

Bezmyšlenkovití, nevědomí a nečinní, kteří vidí jen zdánlivé působení věcí a nikoli věci samotné, hovoří o štěstí, klice a náhodě. Když vidí člověka zbohatnout, říkají si: „Ten má ale štěstí!“ Když jiného sledují, jak se stává vzdělancem, vykřikují: „Ten má ale protekci!“ A všimnou-li si bohabojné osobnosti a velkého vlivu dalšího, poznamenají: „Jak mu náhoda pomáhá na každém kroku!“ Nevidí pokusy a neúspěchy a boje, které tito lidé dobrovolně podstoupili, aby získali svou zkušenost; nemají ponětí o obětech, které učinili, o nezkrotném úsilí, jež vyvinuli, ani o víře, kterou vynaložili, aby dokázali překonat zdánlivě nepřekonatelné a uskutečnit vizi svého srdce. Netuší nic o temnotě a zármutku, vidí jen světlo a radost a říkají jim „štěstí“. Nevidí tu dlouhou a náročnou cestu, ale jen její radostný cíl a říkají mu „klika“; nechápou proces, vidí jen jeho výsledek a říkají mu „náhoda“.

Ve všech lidských záležitostech existuje úsilí a existují výsledky, a míra úsilí je měrou výsledků. Náhoda nikoli. Nadání, schopnosti, hmotné, rozumové a duchovní jmění jsou plody úsilí; jsou dokončenými myšlenkami, dosaženými cíli, uskutečněnými vizemi.

Vize, kterou velebíte ve své mysli, ideál, jenž povýšíte ve svém srdci—tím budujete svůj život, tím se jednou stanete.

Vyrovnanost

KLID mysli je jedním z nádherných klenotů moudrosti. Je výsledkem dlouhodobého a trpělivého úsilí a sebeovládání. Jeho přítomnost je znakem vyzrálé zkušenosti a více než jen běžného poznání zákonitostí a fungování mysli.

Člověk se zklidní do té míry, do jaké sám sebe chápe jako bytost rozvíjenou myšlením, neboť toto poznání nutně vede k chápání druhých jako výsledků myšlení, a spolu s tím, jak dochází skutečného porozumění a stále zřetelněji chápe vnitřní souvislosti věcí prostřednictvím působení příčiny a následku, přestává se trápit a vztekat a znervózňovat a rmoutit a zůstává vyváženým, vytrvalým a vyrovnaným.

Klidný člověk, jenž se naučil sám sebe ovládat, se umí přizpůsobovat druhým; a oni si za to váží jeho duchovní síly a cítí, že se od něho mohou učit a spoléhat naň. Čím klidnějším se člověk stává, tím je úspěšnější, vlivnější a užitečnější pro konání dobra. Dokonce i obyčejný obchodník zjistí, že jeho podniku se daří lépe, jestliže si vypěstuje větší sebeovládání a duševní rovnováhu, neboť lidé budou vždy raději obchodovat s člověkem vyrovnaných způsobů.

Silný, klidný člověk je vždy milován a uctíván. Je jako strom, jenž dává stín ve vyprahlé zemi, jako skála, jež poskytne přístřeší za bouře. Kdo by neměl rád klidné srdce, laskavý, vyvážený život? Nezáleží na tom, zda prší nebo svítí slunce, ani na tom, jakými změnami procházejí ti, kdo vlastní toto požehnání, neboť oni jsou vždy laskaví, vyrovnaní a klidní. Ona znamenitá rovnováha osobnosti, které říkáme vyrovnanost, je posledním úkolem na cestě kultivovanosti, plodem duše. Je drahocenná jako moudrost, kýženější než zlato—ano, i než ryzí zlato. Jak bezvýznamnou se jeví pouhá honba za penězi v porovnání s vyrovnaným životem—životem, jenž dlí v oceánu pravdy, pod vlnami, mimo dosah bouří, ve věčném klidu!

Kolik známe lidí, kteří si ztrpčují život, kteří vše, co je příjemné a krásné, maří svou výbušnou povahou, kteří ničí rovnováhu své osobnosti a dělají zlou krev! Je otázkou, zda převážná většina lidí si nedostatkem sebeovládání neničí život a nemaří štěstí. Jak málo v životě potkáváme lidí vyrovnaných, kteří mají ten výsostný klid, jenž vypovídá o dokonalé osobnosti!

Ano, lidstvem zmítají nezvládnuté vášně, bouře neovládaného zármutku, vichry úzkosti a pochybností; pouze člověk moudrý, pouze ten, jehož myšlenky jsou ovládnuty a očištěny, dokáže vichry a bouře v duši přimět k poslušnosti.

Duše zmítané ve vichřici, ať jste kdekoli, v jakýchkoli podmínkách se nacházíte, vězte, že v oceánu života vám kynou ostrovy blaženosti a slunečné pobřeží vašeho ideálu na vás čeká. Držte kormidlo myšlení pevně v rukou. V bárce vaší duše leží velký mistr—však pouze spí, proberte jej. Sebeovládání je síla, správné myšlení je mistrovství, vyrovnanost je moc. Svému srdci řekněte: „Tiše, uklidni se přece!“

© Ramago.net, 2011 (vydání), © Petr Kurfürst, 2011 (překlad)
Tisk je možný pouze pro osobní potřebu. Knížku si také můžete koupit.