Lidé někdy onemocní, to se prostě stává. Proč se to stává, je tématem na někdy jindy. Dnes chci přinést myšlenku, která popírá mainstreamový názor, že některé věci jsou těžko léčitelné, neléčitelné, chronické a jaké další výrazy můžete slýchat. Uzdravit se je poměrně snadné, když nebojujete sami proti sobě. Použil jsem popisovanou techniku před nějakým časem, takže nebudeme teoretizovat. Někdy vám možná řeknu, o co šlo, ale mohu vám díky tomu potvrdit, že je použitelná na cokoli.

Faktem zůstává, že lidskou přirozeností je být zdravý. Lidé si často nechají namluvit někým, kdo je bůh, protože má bílý plášť, že je něco natrvalo, neléčitelné, bude se zhoršovat a podobně. Někdy sice ten samý bílý plášť zapomene v pacientovi při operaci peán, ale stejně je pro většinu lidí nadčlověkem, který si osobuje právo změnit jejich životní cestu jedinou větou.

Dlouhodobě tvrdím a zatím se mi to vždycky potvrdilo, že pokud berete víc než dva léky najednou, je tam minimálně jeden zbytečně. Co naplat, bílý plášť nařídil, opička bere. Před nějakou dobou jsme se dívali na baterii léků člověka, který jich bere sedm za den. A světe div se, nikoho do té doby nepřekvapilo, že bere v jedné dávce lék na snížení tlaku a zároveň na zvýšení tlaku. Ptám se proč, když se jedná o kontraindikaci jako hrom. Doktor předepsal. Aha.

Jsme v době, kdy zlobivé dítě je nemocné, lenoch prokrastinuje a ten, který se neobtěžuje pořádně psát, je dysgrafik. Ve školách jsme museli vymyslet dokonce nové písmo, protože někteří příslušníci současné školní generace nejsou schopni psacím písmem už psát. Když jsem v sedmé třídě začal najednou psát polotiskacím písmem, přinesla mi učitelka písanky z první třídy a donutila mě je potupně vyplnit, abych si připomněl pořádný rukopis. Ano, měli jsme lidi, kteří psali lépe nebo hůře, ale nikdo nebyl zaškatulkovaný jako dysgrafik, který musí mít úlevu. Společnost by se měla hluboce zamyslet. Víte, kdy se to podle mě poprvé zvrhlo? Když jsem viděl Trabanta se zelenou emisní známkou. Tehdy poprvé se totiž ukázalo, že je možné minimální podmínky nastavit nikoli podle všeobecného společného měřítka, ale podle předpokladů každého jednotlivce. Zatímco vaše auto s katalyzátorem a stokrát menšími emisemi mohli klidně z STK vyhodit, Trabant mohl klidně odsmrdět zpět do provozu, protože pro něj ta pomyslná čára byla úplně jinde. Viděl jsem vysvědčení ze základní školy takového zaškatulkovaného dys…cosi. V polovině předmětů nebyla na vysvědčení známka, ale „uznáno“. Někdo mám blbou známku, protože předmětu nedává, čeho si žádá, jinému to průměr nekazí, protože má papír od doktora.

A za tohoto stavu se nelze divit ani tomu, že většina lidí má nějaký zdravotní problém. I zde totiž bojujeme proti přirozenosti. Tělo je stroj naprogramovaný na přežití a čistě teoreticky je možné, aby se obnovovalo po libovolně dlouhou dobu. Někteří neurobiologové sice předkládají „důkazy“ o tom, že počet dělení buněk je omezený, ale já jim v tomto odmítám věřit. Nakonec medicína také tvrdí, že nelze chodit po žhavém uhlí, protože si člověk způsobí popáleniny (ano, bílkovina se sráží při 70 stupních a uhlí má přibližně 600) a přesto po celém světě lidé dnes a denně absolvují firewalkingy, při nichž přecházejí žhavé uhlí bez jakýchkoli následků. Někdo si myslí, že přechod uhlí je show a zábava. Ne, je to ukázka, jak umíme ovládat své tělo navzdory „přírodním zákonům“, když chceme. Morris Goodman skončil v nemocnici se zlomenými obratli a přerušenou míchou. Nemohl dokonce ani polykat a dýchat, natož se hýbat. Mohl pouze mrkat a doktoři prohlásili, že tak bude přežívat do konce svých dnů – na přístrojích. Morris si ovšem vzal do hlavy, že z nemocnice odejde po svých. Přibližně po třičtvrtě roce to skutečně udělal. Říkají mu The Miracle Man (zázračný muž), ale on jen po celou tu dobu odmítal poslouchat sudičky v bílých pláštích a intenzívně si celou tu dobu představoval, jak sám vychází z nemocnice. Věděli jste, že mícha je schopná dorůstat, pokud jí v tom nebráníte?

Stejným způsobem ovládáme své tělo, když chceme být nemocní. Ano, napsal jsem skutečně „chceme být nemocní“. Tělo je přirozeně zdravé. Procesy v něm fungují navzdory naší snaze do nich neustále zasahovat špatnou stravou, špatným životním stylem a zejména špatným myšlením. Jen někdy je toho už tolik, že tělo se rozhodne vyslyšet naše instrukce a zkrátka onemocní. Chodím už několik let bez bot a kdo mě zná, ví to. A při té příležitosti se člověk často dá s někým do řeči. A ve většině těch rozhovorů zazní od ostatních lidí dvě myšlenky – „je to zdravé“ a „já bych okamžitě nastydl/a“. Aha. Není tam trochu rozpor? Ten člověk vlastně říká, že je to sice prý asi zdravé, ale pro něj vlastně ne. Takže jaký program si ti lidé posilují? Když půjdu náhodou bos, nastydnu. A pak, při nějaké příležitosti je náhodou někdo třeba na plovárně zuje a světe div se, nastydnou.

Podíváte se na televizi a v reklamních blocích mezi filmy jsou v zásadě vidět až na výjimky čtyři skupiny reklam – banky, chemie všeho druhu, jídlo a reklamy na onemocnění. Všimli jste si, jak každá reklama na lék vyhrožuje tím či oním, přesvědčuje vás, že v tomto období musíte mít chřipku, ve vašem věku musíte mít problém s klouby nebo prostatou a bez uvedeného přípravku brzo umřete? Teď je po celé Praze možné vidět billboardy, které se nás snaží přesvědčit k cukrovce. V novinách a drbavých časopisech je zase pro změnu neustále se rozšiřující sbírka celebrit, které buď zemřely na rakovinu nebo beznadějně umírají. A najednou se někteří natrvalo uzdraví navzdory lékařům a nabourají tak tradiční scénáře. Medicína to nazve výjimečným zázrakem, prohlásí to samozřejmě jen za dočasné a dál jde zabíjet lidi chemoterapií, jejíž účinky se ukázaly být spíše smrtící než uzdravující. Pro jistotu přidají statistiky, podle nichž by měl na rakovinu umřít každý třetí člověk.

Ve světle (nebo spíše stínu) těchto informací, které se na lidi valí ze všech stran, a s přihlédnutím k neoddiskutovatelnému kultu bílého pláště, je s podivem, že je hodně z nás nejen zdravých, ale odmítáme toto virální programování našich mozků přijmout. Víte jak se udržet zdravými? Myšlením na zdraví. Kolikrát denně si zopakujete, že jste zdraví? Od této chvíle to udělejte pokaždé, když si na to vzpomenete. Udělejte to pokaždé, když na vás bude útočit nějaká reklama na onemocnění. Skutečně neexistuje žádná objektivní příčina nemoci – to, že jsou nemocní lidé ve vašem okolí, neznamená, že musíte být nemocní také vy. A už vůbec nemusíte být nemocní jen proto, že ve zprávách říkali, že byste měli, protože na druhé straně republiky je jakási epidemie. Jsou totiž jen subjektivní programy, které ovlivňují naše zdraví. Jste-li hypochondr, máte zaděláno na nemoc při jakékoli příležitosti. Jste-li odhodlaný zůstat zdravým (ne neonemocnět, ale být zdravý), bude to právě tak.

Mimochodem, pokud máte dojem, že jste „každou chvíli“ nemocní, zamyslete se nad tím, proč vám to vyhovuje. Tyto programy si vytváříme v dětství. Pomáhají nám získávat pozornost. Kdykoli jsme byli jako děti nemocní, najednou kolem nás začali všichni poskakovat, dělali pro nás, co nám na očích viděli, věnovali se nám a dokonce nám dávali dárky. Někdo si to nese do dospělosti. Tam je to ovšem trochu kontraproduktivní. Zatímco dítěti se v nemoci každý věnuje, dospělému jen po určitou dobu a pak se mu začnou vyhýbat. Nikdo nechce poslouchat něčí věčné stěžování. Chvíli ze zájmu, pak z povinnosti a najednou se nevidíme tak často. A program touhy po pozornosti tak způsobil přesný opak. Nedělejme to. S každým je mnohem více zábavy, když je zdravý, než když otravuje své okolí a přátele chorobami, z nichž si drtivou většinu sám vytvořil. Je to asi jako kdybych se polil barvou a pak chodil a stěžoval si, že mám modrou hlavu. Vysmáli by se mi, že jsem idiot, mám se jít umýt a příště si nemám lít kýble barvy na palici. A kdybych to udělal potřetí, popáté, už z toho nebudou mít ani tu legraci.

Další způsob, jak se uzdravit, když už jsme náhodou onemocněli, je použít totéž co Morris Goodman. Představovat si, jak jsme zdraví. Napíšu o tom další článek, protože vymyslet pozitivní vizualizaci není vždycky snadné. Je velmi jednoduché si vytvořit obraz nemoci, ale jak vytvořit obraz zdraví? Teď jen naznačím, že na to půjdete přes obrazy činností, které byste normálně dělali a kvůli nemoci nemůžete. Pokud chcete uzdravit konkrétní část těla a nevíte si rady, opět je to o vytvoření co nejpřesnějšího obrazu stavu, v němž má být a představování si tohoto obrazu při každé možné příležitosti. Neumíte-li si představit příslušnou část těla, nahraďte ji ve své mysli něčím jiným, co dobře znáte – mozek tu vazbu pochopí. Ucpané cévy? Představte si obyčejnou trubku – poprvé zanesenou a pak už vždycky jen a jen čistou, klidně nekolikrát denně. Nebojte se, mozek si to přebere.

Takže conclusion (shrnutí): Tento článek si kladl za cíl sdělit, že být zdravý je přirozené, když se do toho tělu příliš nemontujeme. Místo toho, abychom vymýšleli, proč máme být zrovna teď nemocní, měli bychom si připomenout, že jsme zdraví, kdykoliv si na to vzpomeneme nebo zavadíme o reklamu na onemocnění. Jsem zdravý. Jsem zdravá. Moje zdraví je úžasné. Jsem za každých okolností zdráv. A přestaňme koukat na ty reklamy na pilulky. Nic to nepřináší, kromě „zavirování“ našich mozků instrukcemi k onemocnění.