Jestliže chcete být šťastní a bohatí, nechoďte do školy. To je název knihy Roberta Kiyosakiho, který více než přesně vyjadřuje stav našeho školství. Chlubíme se, že jsme národem Komenského, ale nepoučili jsme se z jeho metod téměř vůbec a školní výuka se stále pohybuje z větší části v dávno zahnívajících postupech, které se – nebojím se to říci – používaly, když Komenský ještě nebyl na světě. Změna ovšem musí přijít od nás všech…

Hyperaktivní dítě? Ne, často jen nuda.

Je s podivem, kolik máme najednou novodobých diagnóz. Nezanedbatelné procento dětí je uměle stigmatizováno jakýmisi „dys“, aniž by se někdo zajímal, co za tím vězí. Publikuji-li vědeckou publikaci o dyslexii, budu jako akademik odměněn několika body pro získání profesury, stejně jako za každou přednášku, článek ve vědeckém médiu či účast na konferenci. Počet těchto bodů ve spojení s úspěšným návrhem kolegů akademiků na mé jmenování profesorem mi zajistí titul profesora a pracovní místo, z něhož v podstatě nemohu být vyhozen. Mám tedy prvořadý zájem najít vhodné téma, nejlépe si jej sám vytvořit a stát se – jako jediný v oboru – odborníkem, kapacitou, a sbírat tyto body za obdivu akademické obce snadněji.

Je mnohem jednodušší označit dítě nálepkou hyperaktivní, než připustit, že způsob výuky (a obecně předávání informací) je natolik tristní a pro něj nudný, že ho to zkrátka nebaví. Když si uvědomíme, že zavřeme děti do školy v době, kdy by si ještě měly několik let hrát a nutíme je mnoho hodin denně poslouchat často velmi suchopárné podání čehosi, z čeho většinu v životě nepoužijí, nemůžeme se divit, že je takový druh vzdělávání nijak nenaplňuje. Richard Bach, autor knih Iluze nebo Jonathan Livingston Racek, říká, že učit se znamená připomínat si, co už víš a učit druhé znamená připomínat jim, že to už vědí také. Tradiční školství ovšem nepoužívá metody, které by nějak napomáhaly připomínání či objevování. Je postavené na principu nevzdělaného nesvéprávného žáka, jemuž božský a vševědoucí učitel (často protiprávně sám sebe nazývající akademickým titulem profesora) musí nacpat za omezený, státem určený čas, do hlavy množství často přežitých informací, o nichž osvícený úředník ministerstva rozhodl, že je třeba, aby je všichni znali. Nevím přesně, k čemu mi v životě bylo vědomí, že v roce 1620 proběhla bitva na Bílé hoře, že Zlatá bula sicilská se pojí s letopočtem 1212 a že popravených českých pánů bylo zrovna 27. Zato však velmi dobře vím, že mě nikdy nikdo neučil změřit kouskem dřevěné latě výšku budovy, nakreslit si na pláži sluneční hodiny, abych stihl večeři, nebo hospodařit s penězi tak, abych neskončil na několik let ve spáru exekutorů stejně jako další statisíce lidí v našem státě.

Mozek má své vlastní způsoby

Nechápejte mě, prosím, špatně. Kromě toho, že vám časem toto formální vzdělání umožní frajeřit u televizních soutěží, pomáhá udržovat mozek v kondici. Poselstvím tohoto článku není zatratit formální vzdělání, pouze namítnout, že způsob, kterým vzděláváme, je zbytečným týráním a urážkou schopností našeho mozku. Principy výuky, které jsou k našemu mozku přátelské, jsou známé desítky let. Memorování seznamů letopočtů, autorů stovek nikdy nepřečtených knih (z nichž značná část je poškozením papíru, na němž jsou vytištěny), doslovných pouček, slovíček ze slovníčku ve dvou sloupcích… to všechno jsou metody, které jsou pro mozek velmi abstraktní a které není schopen přijmout. Ema má maso. Ema solí. Kolik je 24×16, zpaměti a hned? Kdy se narodil Fráňa Šrámek? O čem pojednává dílo Písně kosmické? Které dílo napsal Wolker jako poslední?

Mozek myslí v obrazech. Aby mohl jakoukoli informaci zpracovat, musí ji nejprve zpracovat. Ne, to není protimluv. Informaci nejprve zpracuje převedením do obrazů, případně pocitů a následně je teprve schopen se jí zabývat. Toto se ve škole neděje. Když k tomu přičteme, že žijeme v době, kdy není problém najít na internetu téměř jakoukoli encyklopedickou informaci, není překvapením, že se našim studentům ve škole moc nedaří. Mají se učit něco, co je v jejich věku nebaví a nezajímá, způsobem většinou nadmíru nudným a nikdo jim není schopen vysvětlit, k čemu jim to v životě poslouží. Motivace k učení pak samozřejmě není velká. A klasické průpovídky jako musíš se dobře učit, abys měl dobré známky a mohl si pak najít dobré zaměstnání… ne to už skutečně moc nefunguje. Spousta rodičů je sama bez práce, mnohdy s akademickým vzděláním, protože nepochopili, že sedoba změnila a znalost data narození Jana Nerudy jim úspěch pravděpodobně nezajistí, stejně jako vysokoškolský diplom. A pak vykládají dětem, že mají dělat totéž, co oni, aby se měly v životě dobře. Einstein kdysi řekl, že dělat stále to samé a očekávat jiný výsledek, to je pravá definice bláznovství.

To, co se nyní počítá, je schopnost reagovat, schopnost improvizovat, rychle se učit novým věcem, zvládat technologie, přemýšlet, inovovat, domluvit se. Jeden rok praxe čtyřicetkrát opakovaný není čtyřicet let praxe. Sorry. A proto tu existují mladí multimilionáři, kteří žijí úspěšné a po všech stránkách pohodové životy (ne, to není jen o penězích) a naproti tomu generace jejich rodičů, kteří za rok vydělávají tolik, co nová generace za jediný den a každý den přemýšlí, proč nemohou jet na dovolenou, proč na konci měsíce končí v lepším případě s nulou v peněžence a proč je zaměstnavatel chce příští rok při reorganizaci vyhodit jako první.

Naše školství potřebuje změnu a naše rodiny potřebují změnu

Nyní je třeba vychovat novou sebe-vědomou generaci (ano, záměrně je to s pomlčkou – mám na mysli lidi vědomé si sebe samých a svých hodnot a předností). Staré modely nefungují. Rodiče i učitelé musí chtě nechtě pochopit, že hlavní příčinou toho, že se děti nechtějí učit, mají problémy se soustředěním, s rozhodováním a některé dokonce i se šikanou, jsou právě oni a jejich zastaralý přístup. Děti mají svou individualitu, své silné a slabé stránky a je třeba těm silným napomáhat a na slabých je neničit. Je přeci zcela přirozené, že v životě využíváme především svých silných stránek, že právě díky nim jsme úspěšní a že nás doplní někdo, který je v našich slabinách naopak silný. A přesto dítě, které má talent na sport, mimořádně ho baví a přitom je špatné v matematice, stále dokola ubíjíme tím, že se musí v matematice zlepšit a trestáme ho zákazy sportu, dokud se tak nestane. Chceme z něj tedy raději vynikajícího talentovaného sportovce nebo podprůměrného obtloustlého matematika? Má vaše dcera plný pokoj vlastnoručně nakreslených módních návrhů, ale vy jste si vzali do hlavy, že musí být právničkou, protože to je in? Umí váš syn opravit snad cokoli, ale vy si myslíte, že řemeslník je méněcenný a dáte ho na ekonomku?

Učitelé také potřebují změnit přístup. Musí sami růst, protože stagnace neexistuje. V přírodě to, co neroste, umírá. Když člověk neroste, jednoznačně padá dolů. Pokud učitel odmítá pracovat na svém osobním rozvoji, nesmí se divit, že respekt k němu je ze strany studentů limitující k nule. Jaktože jeden učitel přijde do třídy, slyšíte spadnout špendlík a vidíte třídu, jak hltá jeho výklad a u druhého si ani nevšimnou, že už deset minut „vyučuje“? Pak tito zhnusení a vyčerpaní „zastaralí učitelé“ přicházejí do sborovny a společně si stěžují, že ta nová generace je hrozná verbež a tahle doba stojí za prd. Jo, to za našich mladých let…

Také bychom měli konečně přestat do svých dětí projektovat vlastní nesplněné sny. Ony mají své individuality, své zájmy, své silné stránky a to, že jste vy nedosáhli úspěchu v baletu nebo neumíte na housle neznamená, že vaše dítě, geniální chemik, musí za vás donést tuto štafetu do cíle. Dítě je zodpovědné za své štěstí, ne za vaše.