Peter B. Kyne

The Go-Getter

VĚNOVÁNÍ

TATO KNÍŽEČKA JE VĚNOVANÁ PAMÁTCE MÉHO MRTVÉHO VELITELE, BRIGÁDNÍHO GENERÁLA LEROYE S. LYONA, NĚKDEJŠÍHO VELITELE 65. POLNÍ DĚLOSTŘELECKÉ BRIGÁDY 40. DIVIZE ARMÁDY SPOJENÝCH STÁTŮ.

PRAKTIKOVAL A KÁZAL NÁBOŽENSTVÍ VĚRNOSTI VLASTI A PŘIDĚLENÝM ÚKOLŮM, AŤ JSOU JAKÉKOLI.


Poznámka nakladatele

Skutečných Go-Getterů je v tomto světě málo. Většina lidí se vzdává po jednom či několika prvních neúspěších. Go-Getteři jsou jiní. Jdou houževnatě za svým cílem a vytrvají, dokud neuspějí. Není pro ně důležitá odměna, ale úkol samotný. Bill Peck z tohoto příběhu je takovým Go-Getterem. Přes svůj handicap splní svěřený úkol prostě jen proto, že slíbil jeho splnění. Jeho heslem je: Provedu.

Tento klasický motivační příběh vyšel na našem trhu v devadesátých letech a našel si cestu k srdcím mnoha lidí. Od té doby je beznadějně vyprodán a ačkoli lze knížku najít v některých internetových knihkupectvích, vždy je uvedeno, že již není a nelze ji objednat.

Proto jsme se v RAMAGO.NET rozhodli, že dáme této knize novou šanci. Opět jsme oslovili prostřednictvím společnosti EKO Překlady pana Petra Kurfürsta, který tak skvěle přeložil knihu Jamese Allena Jak člověk myslí (vydali jsme v únoru 2011). Zda se mu podařil i tento překlad, posuďte sami. Dle našeho názoru ano.

Snad nové vydání přispeje rozšíření řad Go-Getterů, které tento svět tolik potřebuje.

Kapitola I

Pan Alden P. Ricks, mezi velkoobchodníky s řezivem a přepravci na pacifickém pobřeží známý jako Cappy Ricks, měl víc starostí než slepice s kachňaty. V tomto smyslu se zmiňoval panu Skinnerovi, prezidentu a generálnímu řediteli Ricksovy dřevařské a těžební společnosti, podnikatelského subjektu, který zastupoval Cappyho rozsáhlé dřevařské zájmy; a docela nahlas to křičel na kapitána Matta Peasleyho, svého zetě a zároveň prezidenta a ředitele společnosti Blue Star Navigation, dalšího podnikatelského subjektu, který zastupoval Cappyho zájem v americkém obchodním loďstvu.

Pan Skinner tyto informace přijímal v tichosti. S Cappym Ricksem ho nepojil příbuzenský svazek. Ale Matt Peasley seděl nohu přes nohu a vyměňoval si upřené pohledy se svým rtuťovitým tchánem. „Vy máte starosti!“ poškleboval se a kladl důraz na osobní zájmeno. „Bolí vás záda, nebo snad Herbert Hoover není ten nejlepší ministr obchodu?“

„Nech si ten sarkasmus, mladej,“ zaječel Cappy. „Víš sakra dobře, že to není otázka zdraví ani politiky. Jde o to, že při svém stáří jsem dokonale obklopen tím nejvybranějším souborem pablbů od dob, kdy se Ajax postavil blesku.“

„To jako kým?“

„Tebou a Skinnerem.“

„Proč, co jsme provedli?“

„Umluvili jste mě, abych se ujal velení těch pětadvaceti podělaných nákladních lodí Asociace přepravců, a přidělili nám je akorát v době, kdy zemi zachvátila skoro panika, přepravné jde do háje, lodní technici vyhlásí stávku a každému podělanému mládenečkovi, kterého vyšleme, aby se ujal jedné z našich poboček v Orientu, přes noc vyroste hlava a myslí si, že je od pána boha ustavený k vypití veškeré syntetické skotské, která se v Japonsku vyrábí k užitku žíznivých Američanů. V mém pokročilém věku jste mě vy dva donutili vyhazovat lidi telegrafem. A proč? Protože se cpeme do hry, kterou na domácím hřišti nejde hrát. Spousta našeho podnikání je tak daleko odsud, že ho nedokážeme kontrolovat.“

Matt Peasley na Cappyho namířil obviňující prst. „My jsme vás k přebírání velení těch lodí Asociace nepřemlouvali. Přemluvili jsme k tomu mě. Já jsem ta oběť. Vy s tím nemáte nic společného. Už deset let jste v důchodu. Veškeré starosti v námořním oddělení tohohle krámu patří na má schopná ramena, starousedlíku.“

„Teoreticky ano. Ve skutečnosti ne. Doufám, že nečekáte, že se přestanu po duševní i tělesné stránce snažit. U všech hejkalů! Copak mi budete upírat sentimentální zájem o věci, ve kterých mám řídicí finanční zájem? Připouštím, že vy dva mé záležitosti vedete a obyčejně je vedete docela dobře, ale – ale – ehm! Hmmm-ehm! Co je s tebou, Matte? A s vámi, Skinnere? Když Matt udělá chybu, máte ho na ni upozornit dřív, než se projeví následek, nebo ne? A naopak. Copak jste vy dvě trdla ztratili schopnost odhadovat lidi, nebo měli jste vůbec někdy takovou schopnost?“

„To mluvíte o Hendersonovi, ze šanghajské pobočky, řekl bych,“ přerušil ho Skinner.

„Přesně tak, Skinnere. A chtěl bych vám připomenout, že kdybychom se drželi vlastního písku, to jest přeprava podél pobřeží, a transpacifické operace se smíšeným zbožím přenechali jiným, neměli bychom dneska vůbec žádnou šanghajskou pobočku a neotravovali by nás různí pánové Hendersonové.“

„Je to nejlepší prodejce řeziva, jakého jsme kdy měli,“ bránil se Skinner. „Pevně jsem doufal, že nám pošle objednávky na spoustu zásilek pro Asii.“

„A prošel si v téhle kanceláři každé místo, od poslíčka až po vedoucího prodeje v oddělení řeziva a od nákladního účetního až po zástupce pro osobní dopravu v námořní společnosti,“ doplnil Matt Peasley.

„To všechno připouštím. Ale poradili jste se se mnou, když jste se ho rozhodli vyslat samotného do Číny?“

„Samozřejmě že ne. Blue Star Navigation snad šéfuju já, nebo ne? Byl vedoucím šanghajské pobočky dřív, než jste vůbec otevřel pusu, abyste vypustil svůj náklad nevyžádaných rad.“

„Ale říkal jsem ti tehdy, že Henderson se neosvědčí, že?“

„Říkal.“

„A teď ti tedy mohu vyprávět krátký příběh, který jsi mi nedal možnost vyprávět předtím, než jste ho odeslali. Henderson býval dobrý chlap – eso chlap – dokud měl lepšího chlapa nad sebou. Ale už dvacet let mu držím na hlavě klobouk, aby si ho sám neustřelil. A teď zmizel se sto třiceti tisíci taelů z našeho šanghajského konta.“

„Dovolte mi, pane Ricksi,“ přerušil ho chladně Skinner, „abych vám připomněl, že byl zajištěn do výše čtvrt milionu dolarů.“

„Už ani muk, Skinnere. Ani muk. Dovolte mi, abych připomněl já vám, že tím géniem, který zavedl tohle pojištění vám i Mattovi neznámé, jsem já. A teď si vybavuji, že ty, Matte, synu můj, jsi mi připomínal, že jsem už deset let v penzi a jestli bych se nemohl laskavě přestat vměšovat do vnitřních záležitostí tvého úřadu.“

„No, musím připustit, že díky vaší prozíravosti v tomto případě se nám Šanghaj nepropadne do červených čísel,“ odvětil Matt Peasley. „Máme tu však tenhle problém, Cappy. Henderson byl opilý a hrál hazard a podepsal paragony za víc, než dělá jeho plat. Nechodí do práce a svou neschopnost korunoval tím, že prchl s naším kontem. To jsme nemohli předvídat. Když posíláme člověka do Orientu, aby nám tam dělal manažera, musíme mu věřit buď naprosto, nebo vůbec. Takže pláč nad rozlitým mlékem nic nespraví, Cappy. Musíme vybrat Hendersonova nástupce a poslat ho do Šanghaje hned příští lodí.“

„Ale no prosím, Matte,“ odpověděl velkoryse Cappy, „nebudu se ti do toho plést. Asi ode mě není moc šlechetné na tebe takhle řvát. Možná až ti bude tolik co mně a bude tě okrádat spousta duševních a morálních mrzáků a sát ti krev tak často, jako ji sají mně, budeš lépe než já schopen odhadnout muže hodného tíhy zodpovědnosti. Skinnere, máte nějakého uchazeče o tuto pozici?“

„Je mi líto, pane, ale nemáme. Všichni muži v mém oddělení jsou docela mladí – moc mladí na tuhle zodpovědnost.“
„Co tím chcete říct, mladí?“ šlehl po něm Cappy.

„No, jediný, o kom bych mohl na to místo uvažovat, je Andrews, a ten je moc mladý – asi třicet, řekl bych.“

„Asi třicet, ano? Tak mě napadá, že vám bylo asi osmadvacet, když jsem vám začal dávat deset tisíc ročně v hotovosti a zodpovědnost za kolik milionů dolarů.“

„Ano, pane, ale Andrewse jsme ještě nikdy nevyzkoušeli—“

„Skinnere,“ přerušil ho Cappy svým nejstrašnějším hlasem, „nepřestává mě udivovat, proč jsem vás ještě nevyhodil. Říkáte, že Andrewse jsme ještě nevyzkoušeli. A proč jsme ho ještě nevyzkoušeli? Proč vůbec v tomhle krámě držíme nevyzkoušený materiál? Co? Odpovězte. Ts-ts-ts. Už ani muk, pane. Kdybyste býval byl dobrý křesťan, byl byste si vzal roční dovolenou v roce 1919 a 1920, kdy se dříví prodávalo samo, a Andrewse byste býval nechal sedět u svého stolu, abyste viděl, co je to doopravdy za chlapa.“

„Je ale z pekla štěstí, že jsem tehdy na rok neodešel,“ Skinner se zdvořile bránil, „protože trh zkolaboval – jako když luskne – a jestli si myslíte, že nám nedá dost práce prodávat dost dříví, aby měly naše vlastní lodi co vozit—“

„Skinnere, jak se opovažujete mi odporovat? Kolik bylo Mattu Peasleymu, když jsem mu se vším všudy předal Blue Star Navigation? Vždyť mu nebylo ani šestadvacet. Skinnere, jste mamlas! Morousové jako vy, kteří sedí průmyslu na krku a škrtí ho nesmyslnými teoriemi o tom, že člověk musí mít záda sehnutá jako luk a vlasy stříbrné, než mu může být svěřena zodpovědnost a slušný plat, jsou příčinou všech našich válek a stávek. Tenhle svět patří mladým, Skinnere, a dobře si to pamatujte. Dravcům tohoto světa není ani třicet let. Matte,“ uzavřel a obrátil se na zetě, „co si myslíš o Andrewsovi na to místo v Šanghaji?“

„Myslím, že bude dobrý.“

„Proč myslíš, že bude dobrý?“

„Protože by měl být dobrý. Už je u nás dost dlouho na to, aby získal dostatek zkušeností, které mu umožní—“

„Získal odvahu zvládnout to místo, Matte?“ přerušil ho Cappy. „To je důležitější než tyhle podělané zkušenosti, o kterých ty a Skinner pořád žvaníte.“

„O jeho odvaze nic nevím. Předpokládám, že má sílu a iniciativy. Vím, že má milou osobnost.“

„No, než ho vyšleme, měli bychom vědět víc o jeho síle a iniciativě.“

„Pak,“ pravil Matt Peasley a vstal, „si myji ruce nad výběrem Hendersonova nástupce. Když jste se do toho připletl, navrhuji, abyste toho šťastlivce určil vy.“

„No jistě,“ souhlasil Skinner. „Jsem si jistý, že je zcela nad mé chabé schopnosti odhalit Andrewsovu sílu a iniciativu v tak krátké lhůtě. Má sice dostatek síly a iniciativy na svou stávající práci, ale—“

„Ale bude mít sílu a iniciativu, až se bude muset rychle rozhodnout šest tisíc mil daleko od odborného poradce, a na tom rozhodnutí stát, či padat? To chceme vědět, Skinnere.“

„Navrhuji, pane,“ odvětil Skinner se studenou zdvořilostí, „abyste zkoušku provedl vy sám.“

„Jmenování přijímám, Skinnere. U svatého proroka! Ten, koho vyšleme do šanghajské pobočky, bude muset být dravec. Tři manažeři se na nás vykašlali, a to je o tři víc, než hodlám tolerovat!“

A Cappy bez dalších okolků hodil letité nohy na stůl a svezl se ve svém otáčecím křesle tak hluboko, až ležel na zádech. Hlava mu spadla na prsa a zavřel oči.

„Vymýšlí zkoušku na Andrewse,“ zašeptal Matt Peasley, když spolu se Skinnerem odcházeli.

Kapitola II

Čestnému prezidentu Ricksových společností však neměla být dopřána chvilka nerušeného přemýšlení. Ani ne za deset minut ho jeho osobní spojovatelka přivolala k telefonu.

„Co je?“ vyštěkl Cappy do mikrofonu.

„V přijímací kanceláři je nějaký mladík. Jmenuje se William E. Peck a přeje si s vámi osobně hovořit.“

Cappy vzdychl. „No dobrá,“ řekl, „ať ho uvedou.“

Poslíček uvedl pana Pecka ke Cappymu téměř hned nato. Jakmile prošel dveřmi, návštěvník se zastavil, nenuceně a přirozeně se postavil do pozoru a uctivě se uklonil, přičemž chladný pohled svých pronikavých modrých očí nespouštěl ze samovládce společnosti Blue Star Navigation.

„Pane Ricksi, Peck jméno mé, pane – William E. Peck. Děkuji vám, pane, za přijetí mé žádosti o rozhovor.“

„Ehm! Hm-hmm!“ Cappy se zatvářil bojovně. „Posaďte se, pane Pecku.“

Pan Peck se posadil, ale když přecházel k židli vedle Cappyho stolu, starý pán si všiml, že jeho host lehce kulhá a levou paži že má v polovině předloktí amputovanou. Všímavý Cappy vše pochopil, když si všiml knoflíku Americké legie na Peckově klopě.

„Nuže, pane Pecku,“ tázal se mírně, „co pro vás mohu udělat?“

„Přicházím kvůli místu,“ odvětil stručně veterán.

„Ale u všech svatých!“ zvolal Cappy, „říkáte to jako byste nepočítal s odmítnutím.“

„Přesně tak, pane. Nepočítám s odmítnutím.“

„Proč to?“

Peckovy půvabné, ale poněkud nezajímavé rysy se zčeřily v tom nejpodmanivějším úsměvu, jaký kdy Cappy Rick viděl. „Jsem prodejce, pane Ricksi,“ odpověděl. „Vím, že to je pravda, protože již pět let dokazuji, že dokážu prodat svůj díl čehokoli, co má jakoukoli hodnotu. Neustále však shledávám, že než mohu začít prodávat zboží, musím nejprve něco prodat výrobci toho zboží, totiž sebe! A teď se hodlám prodat vám.“

„Chlapče,“ řekl Cappy s úsměvem, „vyhrál jste. Už jste prodal i mně. Kdy vám prodali členství v ozbrojených silách Spojených států amerických?“

„Dne 7. dubna 1917 ráno, pane.“

„Tím je náš obchod uzavřen. Sám jsem sloužil u Kolumbových rytířů v Camp Kearny, ale když mě s mou divizí odmítli pustit do ciziny, zlomilo mně to srdce a vzal jsem to za kopečky.“

Ten malý náznak vojenské mluvy pana Pecka viditelně velmi potěšil a okamžitě mezi nimi nastolil tajné bratrství.

„Před válkou jsem byl u Portland Lumber a prodával řezivo na Středozápadě,“ vysvětloval. „Strýček Sam mi minulý týden dal diplom v Lettermanově všeobecné nemocnici a ke státnímu pojištění ve výši deseti tisíc dolarů ještě poloviční invaliditu. Tohle přistřižení křidýlka je prkotina, ale zlomená noha se dávala do kupy dlouho a teď je o kousek kratší, než by měla být. A z chřipky se mi udělal zápal plic a pak našli nějaké náznaky TBC. Rok jsem strávil ve státní léčebně tuberkulózy ve Fort Bayard v Novém Mexiku. To, co ze mě zbývá, je ale úředně prohlášeno za zdravé. Hrudní koš roztáhnu o pět palců a cítím se dobře.“

„Ani trochu sklíčený nebo znechucený?“ odvážil se Cappy.

„Vždyť jsem z toho docela vyvázl, pane Ricksi. Hlava mi zůstala, a taky pravá ruka. Dokážu myslet a dokážu psát, a i když mám píchlou jednu gumu, na rozkaz ujdu dál a rychleji než kdekdo. Máte pro mě něco, pane Ricksi?“

„Ne, nemám, pane Pecku. Já už v tom nedělám, víte? Už deset let jsem v penzi. Tahle kancelář je jen místem společenského styku – chodí mi sem pošta a přemíláme tu klepy z ulice. Měl byste promluvit s naším panem Skinnerem.“

„S panem Skinnerem jsem už mluvil, pane,“ odvětil někdejší válečník, „ale nebyl moc příjemný. Myslím, že došel k ukvapenému názoru, že se mu pokouším prodat svůj prázdný rukáv. Sdělil mi, že nemá dost práce pro svůj vlastní prodejní personál, tak jsem mu řekl, že vezmu cokoli od stenografa nahoru. Jsem mistrem Armády Spojených států v psaní na stroji jednou rukou. Dokážu počítat dřevo a fakturovat je. Vyznám se v účetnictví a telefonování.“

„A co on? Žádná podpora?“

„Ne, pane.“

„Nuže, chlapče,“ sdělil Cappy důvěrně svému veselému návštěvníkovi, „dejte si poradit a zajděte za mým zetěm, kapitánem Peasleym. Má první i poslední slovo v přepravním oddělení našeho podniku.“

„S kapitánem Peasleym jsem už také hovořil. Byl velmi milý. Řekl, že cítí, že mi dluží místo, ale obchod prý jde tak mizerně, že ho pro mě nedokáže udělat. Řekl mi, že zaměstnává tucet bývalých vojáků jen proto, že neměl to srdce je vyhodit. Věřím mu.“

„Tak tedy, milý hochu – milý mladý příteli! Proč tedy přicházíte za mnou?“

„Protože,“ odvětil Peck s úsměvem, „chci, abyste je převálcoval a dal mi práci. Je mi ukradené, co to bude, pokud to budu umět. A pokud to budu umět, budu to dělat líp, než to kdy kdo dělal přede mnou, a pokud to nedokážu, odejdu, abych vás ušetřil rozpaků s výpovědí. Nečekám dobročinnost, ale už nejsem, co jsem býval, a mám čtyři roky zpoždění a musím ho dohnat. Mám ty nejlepší reference—“

„To vidím,“ přerušil jej Cappy mírně a stiskl tlačítko na stole. Vstoupil Skinner. Vrhl odmítavý pohled na Williama E. Pecka a poté obrátil tázavý zrak na Cappyho Rickse.

„Skinnere, milý hochu,“ zavrněl Cappy přívětivě, „Přemýšlel jsem nad návrhem vyslat Andrewse do Šanghaje a dospěl jsem k tomuto závěru. Budeme to muset risknout. Pobočku v současné době vede stenograf a my na to místo musíme bez dalšího plýtvání časem sehnat manažera. Takže já vám povím, co udělám. Vyšleme Andrewse příští lodí, ale sdělte mu, že jeho místo je dočasné. Jestli se tam neosvědčí, můžeme ho pak vzít zpět na jeho původní místo, kde je velmi užitečný. Mezitím – ehm! Hmm! Ehmmmm-hm! – mezitím byste mi udělal velkou laskavost, Skinnere, milý hochu, kdybyste svolil vzít tohoto mladého muže do kanceláře a pořádně ho prohnal, abyste poznal, co je zač. Jako malou laskavost, Skinnere, milý hochu, k mé osobě.“

Skinner byl, řečeno jazykem světa sportu, odpočítaný – a věděl to. Mladý pan Peck to věděl také a na generálního ředitele se vděčně usmíval, protože mladý pan Peck byl v armádě, kde jedním z prvních důležitých ponaučení je to, že žádost velícího generála se vždy rovná rozkazu.

„Ano, prosím, pane,“ odvětil Skinner chladně. „Přemýšlel jste již o honoráři pro pana Pecka?“

Cappy odmítavě pohodil rukou. „Tuhle drobnost nechám zcela na vás, Skinnere. Vždyť se přece nemám co míchat do vnitřních záležitostí vašeho oddělení. Přirozeně panu Peckovi zaplatíte tolik, za kolik stojí, a ani o cent víc.“ Obrátil se k vítěznému Peckovi. „A teď mě poslouchejte, mladej. Jestli si myslíte, že s grácií vplouváte do dobrého kšeftu, zbavte svou mysl té představy hned teď. Půjdete rovnou na věc, hochu, a budete válet, jak se má, a to hned a trvale. Při prvním faulu dostanete varování. Při druhém vás čeká propuštění na měsíc, abyste si to promyslel, a potřetí letíte – napořád. Rozumíme si?“

„Ano, pane,“ prohlásil Peck spokojeně. „Nežádám nic než prostor k boji, a k srdci pana Skinnera si cestu prosekám sám. Děkuji vám, pane Skinnere, za svolení k mému přijetí. Velmi, opravdu velmi si vašeho jednání vážím a budu se snažit být hoden vaší důvěry.“

„Ten mizera! Zatracený mladý mizera!“ zamumlal si Cappy pro sebe. „Má smysl pro humor, díky bohu! Ha, chudák starý hnidopich Skinner! Jestli toho jednou napadne něco nového nebo neobvyklého, do druhého dne ho to zabije. Právě teď je nepříčetný, protože se nemůže bránit ani slovem, ale jestli panu Billu Peckovi nepřipraví peklo na zemi, ať mě milosrdně uspí chloroformem. Dobrý bože, jak pustý by byl život, kdybych čas od času nemohl zasáhnout a způsobit trochu pozdvižení.“

Mladý pan Peck již vstal a stál v pozoru. „Kdy se mám hlásit do služby?“ tázal se Skinnera.

„Jakmile budete připraven,“ odsekl Skinner s mrazivým úsměvem. Peck pohlédl na laciné náramkové hodinky. „Teď je dvanáct hodin,“ řekl si nahlas. „Skočím ven, hodím do sebe trochu proviantu a do služby se přihlásím v jednu hodinu. Plat za půl dne se taky hodí.“ Mrkl na Cappyho Ricka a zarecitoval:

„Ten den považ za ztracený, jenž k večeru se chýlí,
kdy utrácíš a v práci jenom krátíš dlouhou chvíli.“

Skinner, neschopen zůstat v klidu při pohledu na takovou lehkovážnost v pracovní době, se vzdálil, stále zahalen ve své arktické důstojnosti. Jakmile se za ním zavřely dveře, Peck zdvihl obočí ve znamení zlé předtuchy.

„To není dobrý začátek, pane Ricksi,“ vyjádřil se.

„Žádal jste pouze o začátek,“ zacvrlikal na něho Cappy. „Nezaručil jsem vám dobrý začátek, a ani jsem nemohl, protože to nelze. Mohu na Skinnera a Matta Peasleyho tlačit jen do určité míry a ne víc. V určitém bodě toho vždy nechám – é – no – Williame.“

„Přátelé mi říkají Bill Peck, pane.“

„No dobrá, Bille.“ Cappy se vysunul až na okraj židle a zlověstně se na Billa Pecka zahleděl přes vršek svých brýlí. „Budu si na vás dávat pozor, chlapče,“ zahlaholil. „Nečiní mi obtíž uznat, že jsme vám zavázáni, ale jakmile pojmete myšlenku, že tato firma je domovem pro válečné vysloužilce—“ Zamyšleně se odmlčel. „Tak si říkám, kolik vám Skinner zaplatí?“ zapřemítal. „No nic,“ pokračoval, „ať je to, kolik chce, berte to a neříkejte nic, a já se ve vhodný okamžik – a pokud si to zasloužíte – za vás u té staré vykopávky přimluvím a zařídím vám přidáno.“

„Děkuji pěkně, pane. Jste velmi laskav. Nashledanou, pane.“

A Bill Peck si vzal klobouk a odkulhal z audience. Sotva za ním zapadly dveře, do Cappyho brlohu znovu vstoupil Skinner. Otevřel ústa, aby promluvil, ale Cappy jej zdvižením prstu umlčel.

„Ani muk, Skinnere, milý hochu,“ zašvitořil vlídně. „Vím přesně, co se chystáte říci a uznávám vaše právo to říci, ale teď – ehm! Hmmmm-ehm! – teď, Skinnere, si dejte říci. Jak byste ksakru mohl mít to srdce toho zchromlého vysloužilce odmítnout? Tady stál, na své jediné zdravé noze, s rukávem zastrčeným do kapsy u kabátu a na své prosté tváři úsměv neošlehaného, neporazitelného člověka. Ale vy – k čertu s vaší chladnou, bezcitnou duší, Skinnere! – jste mu pohlédl do očí a odmítl ho jako pijan odmítá nealkoholické pivo. Skinnere, jak jen jste to mohl udělat?“

Skinner, nezlomený Cappyho káravým prstem, zaujal zřetelně vzdorný postoj.

„V podnikání není místo pro city,“ odpověděl zlostně. „Předminulý čtvrtek zahájily zdejší posádky Americké legie organizovanou kampaň za pracovní místa pro své zmrzačené a nezaměstnané druhy, a vy jste během tří dnů v různých společnostech, jež ovládáte, ořezal dvě stě devět takových míst. Parta, kterou jste poslal na pilu ve Washingtonu už si zažádala o zakládací listinu nové posádky pod názvem Posádka Cappyho Rickse č. 534. A zkušené muže jste propustil, aby udělali místo těmhle vysloužilcům.“

„To si pište,“ vykřikl Cappy vítězoslavně. „Odboráři a revoluční komunisté v každém dřevorubeckém táboře a na každé pile na Severozápadě mají neustále státní svátek. Už mám plné zuby těch jejich nepovolených stávek a sabotáží, a u všech svatých, Posádka Cappyho Rickse č. 534 Americké legie je jediný druh odvety, který mě napadá, který přiměje odboráře vymajznout.“

„Každou kancelář a loď a dřevařskou prodejnu přece může vést starší seržant,“ naříkal Skinner. „Uvažuji o zavedení budíčku a večerky a troubení na polnici a sobotních ranních prohlídek. Říkám vám, pane, Ricksovy podniky již přijaly maximum možných vojáků a v současné době tyto podniky přetékají slávou. Ale my chceme pracovníky, ne vypravěče historek. Tihle vysloužilci tráví příliš mnoho času přehráváním těch svých bitev.“

„Nuže, kolega Peck je poslední, kterého máte přijmout, Skinnere,“ slíbil Cappy kajícně. „Četl jste Kasárenské balady od Kiplinga, Skinnere?“

„Na čtení nemám čas,“ bránil se Skinner.

„Teď hned se vypravte do města a kupte si je a přečtěte si baladu s názvem ‚Tommy‘“ vyštěkl Cappy. „Pro dobro své nesmrtelné duše,“ dodal.

„Kolega Peck na mě prostě nezapůsobil, pane Ricksi. Ucházel se u mě o místo a já mu odpověděl. Poté šel za kapitánem Mattem a ten ho také odmítl, takže jen aby dokázal svůj špatný vkus, převálcoval nás a přemluvil vás, abyste ho tu někde upíchl. Bude proklínat dne, kdy ho to napadlo.“

„Skinnere! Skinnere! Podívejte se mi do očí! Víte, proč jsem vás požádal o přijetí Billa Pecka?“

„Vím. Protože jste příliš milosrdný a škodíte tím sám sobě.“

„Vy suchopárný tupče! Vy jankovitý osle! Jak jsem měl odmítnout chlapce, který se prostě nedal odmítnout? Hele, vsadím se o zralou broskev, že Bill Peck byl jedním ze sakra nejlepších vojáků, jakého jste kdy viděl. Ten si prosadí svou. Takhle vás prokoukl, Skinnere. Nedovolil, abyste mu stál v cestě. Skinnere, tomuhle Peckovi se stavěli experti! Ano, pane, experti! Co mu dáte za místo, Skinnere, milý hochu?“

„Andrewsovo místo, pochopitelně.“

„Ale ano, zapomněl jsem. Skinnere, milý hochu, nemáme asi tak půl milionu stop smraďochu, který bychom někomu potřebovali střelit?“ Skinner přikývl a Cappy pokračoval s veškerou naivní dychtivostí člověka, který právě učinil zázračný objev, o němž je přesvědčen, že přinese vědeckou revoluci. „Dejte mu tu levárnu na starost, Skinnere, a jestli najdete pár tuctů vagónů utopené douglasky nebo borovice těžké, nebo nějaké netříděné řezivo, nebo trochu modřínových stropnic nebo podlah, nebo nějaký zlom z tsugy – prostě cokoli, co obchodníci nechtějí ani zadarmo – rozumíme si, Skinnere, že?“

Skinner předvedl svůj žraločí úsměv. „A pokud se neosvědčí, au revoir, co?“

„No asi ano, ačkoli na to nechci ani pomyslet. Pokud se ale naopak osvědčí, ať dostane Andrewsův plat. Musíme být spravedliví, Skinnere. Ať jsou naše chyby jakékoli, musíme vždy být spravedliví.“ Vstal a poplácal generálního ředitele po hubeném rameni. „Hlavu vzhůru, Skinnere, hochu. Odpusťte mi, jestliže jsem byl trošičku – hmm – ehm! – unáhlený a – hm – echmm, hm! Skinnere, jestli na ten smraďoch nasadíte nemožnou cenu, u všech svatých, vyrazím vás! Buďte spravedlivý, hochu, spravedlivý. Žádnou černotu, Skinnere. Nezapomínejte, že kolega Peck pohřbil polovinu levého předloktí někde ve Francii.“

Kapitola III

Ve dvanáct třicet, když spěchal Kalifornskou ulicí na oběd v Obchodním klubu, Cappy potkal Billa Pecka, který kulhal po chodníku. Vysloužilec jej zastavil a podal mu vizitku.

„Co myslíte, pane?“ otázal se. „Není to pěkná vizitka?“

Cappy četl:

RICKSOVA DŘEVAŘSKÁ A TĚŽEBNÍ SPOLEČNOST
Dřevo a řezivo
248 California St., San Francisco

Obchodní zástupce
William E. Peck

Jde-li do toho zatlouci hřebík – máme to!

 

Cappy Ricks po Peckově vizitce zkoumavě přejel palcem. Byla rytá. A měděné desky nebo ocelové raznice se nevyrobí za půl hodiny!

„U dvanácti otrhaných apoštolů!“ To bylo Cappyho nejstrašlivější zaklení a nikdy je nepoužíval, pokud nebyl otřesen u samých základů. „Bille, jako zloděj zloději – kápni božskou. Kdy jsi se poprvé rozhodl, že budeš pracovat u nás?“

„Před týdnem,“ odpověděl kolega Peck vlídně.

„A jaká byla tvá hodnost, když to císař Vilda zabalil?“

„Vojín.“

„Nevěřím. Copak ti nikdy nikdo nenabídl nic lepšího?“

„Často. Kdybych to ale býval vzal, musel bych se vzdát toho nejlepšího místa, co jsem kdy měl. Moc to nesypalo, ale bylo tam plno vzrušení a zajímavých experimentů. Převlékal jsem se za vánoční stromek nebo nákladní vagón a odstřeloval německé ostrostřelce. Říkali mi Zlej Peck. Často jsem měl pokušení toho nechat, ale pokaždé, když jsem si představil počet amerických životů, které každý den zachraňuju, povýšení na důstojníka pro měl byl jen cár papíru.“

„Kdybys býval začal v jiném oddělení vojska, Johna J. Pershinga bys srazil na svobodníka. Bille, poslyš! Máš nějaké zkušenosti s prodejem smraďochu?“

Kolega Peck byl zřetelně zmaten. Zavrtěl hlavou. „Co je to za zboží?“ zeptal se.

„Smrk sivý, druh smrku rostoucí v kalifornském okrese Humboldt. Dřevo má drsné a vláknité a bezprostředně po použití páchne jako skunk. Obávám se, že Skinner s tebou začne ode dna, a na dně je hlavně smraďoch.“

„Jde do něj zatlouct hřebík, pane Ricksi?“

„Jistě.“

„A tohohle smraďocha někdo kupuje?“

„Ale občas někdo z našich šikovných mládenců najde nějakého hňupa, který chce jednou zkusit všechno. Jinak bychom ho samozřejmě nevyráběli. Naštěstí, Bille, ho nemáme moc, ale kdykoli náš vrchní lesník vidí pěkný strom, nemá to srdce nechat ho stát, takže pořád máme smraďochu dost na to, abychom naše prodejce udrželi na uzdě.“

„Prodám všechno – za určitou cenu,“ odvětil kolega Peck bezstarostně a pokračoval v chůzi ke kanceláři.

Kapitola IV

Cappy Ricks Billa Pecka dva měsíce neviděl. Jakmile se podnikavý veterán seznámil s četnými podrobnostmi ohledně cen přepravného, hmotností a pil, které zastupuje, tedy se vším, co by obchodní cestující měl vědět před tím, než se vydá na cestu, vyslali jej do oblasti států Utah, Arizona, Nové Mexiko a Texas. Ze Salt Lake City telegrafoval objednávku na dva vagóny selského modřínu a v Ogdenu se mu podařilo přemluvit prodejnu, se kterou se Skinner léta pokoušel začít obchodovat, aby vyzkoušela vagón plný smraďochových prken a netříděného řeziva, a to za cenu o dolar vyšší, než mu zadal Skinner. V Arizoně kolega Peck rozjel nový obchod s důlní výdřevou, ale své prodejní schopnosti začal opravdu prokazovat až v Texasu. Specializoval se na naftové vrtné věže a zakázky posílal tak rychle, že Skinner byl nucen mu telegrafovat, aby se slitoval a raději svůj talent zaměřil na odbyt cedrových šindelů a obkladů, douglasky a sekvoje. Konečně svůj okruh zakončil a dostal se přes Los Angeles zpět domů, přičemž se však zastavil v údolí San Joaquin, kde prodal další dva vagóny smraďochu. Když tato zakázka dorazila, zašel Skinner s telegramem ke Cappymu Ricksovi.

„No, musím uznat, že kolega Peck umí dřevo prodávat,“ nerad oznámil. „Zajistil pět nových obchodních partnerů a tady je objednávka na další dva vagóny smraďochu. K lednu příštího roku mu budu muset zvednout plat.“

„Můj milý Skinnere, proč byste hergot čekal až do ledna příštího roku? Váš zhoubný zvyk odkládat nevyhnutelná vydání už nás stál služby víc než jednoho dobrého muže. Víte, že kolegovi Peckovi musíte dříve či později přidat, tak proč to neudělat hned a s úsměvem jako v reklamě na zubní pastu? Kolega Peck se díky tomu bude cítit o poznání lépe, a kdo ví? Možná přece jen dojde k závěru, že jste člověk, a naučí se vás mít rád.“

„No dobrá, pane. Dám mu stejný plat, jako dostával Andrews, než jeho oblast převzal Peck.“

„Skinnere, teď už vám ale opravdu nedokážu neukázat, kdo je tady šéf. Je přece lepší než Andrews, ne?“

„Myslím, že ano, pane.“

„Tak tedy v zájmu spravedlivého obchodu mu přidejte víc a vyplaťte mu to zpětně od prvního dne, kdy začal pracovat. A běžte už. Znervózňujete mě. Mimochodem, jak si vede Andrews na svém novém místě v Šanghaji?“

„Pomáhá telegrafní společnosti s placením daně z příjmu. Telegrafuje asi třikrát týdně ve věcech, které by měl rozhodovat sám. Matt Peasley je z něho zhnusen.“

„Aha! Tak to jste mě nezklamal. A předpokládám, že Matt se za chvíli objeví, aby mi připomněl, že ten chytrák, co Andrewse na to místo vybral, jsem já. To sice jsem, ale vyzývám vás, abyste se rozpomněl. Skinnere, až mě začne napadat, tak Andrewse jsme vyslali dočasně.“

„Ano, pane, vyslali.“

„Nuže, asi se budu muset poohlédnout po jeho nástupci a rozmluvit Mattovi jeho laciné vítězství typu ‚říkal jsem vám to‘. Myslím si, že kolega Peck vykazuje určité rysy dobrého správce naší šanghajské pobočky, ale musím ho ještě trochu víc otestovat.“ Vzhlédl pobaveně ke Skinnerovi. „Skinnere, milý chlapče,“ pokračoval, „budu ho muset nechat doručit modrou vázu.“

Skinnerovy studené rysy se překvapivě rozzářily. „Tak to tentokrát raději dejte hlášku policejnímu řediteli a majiteli obchodu a ušetřete si peníze,“ upozornil Cappyho. Přešel k oknu a shlédl na Kalifornskou ulici. Nepřestával se usmívat.

„Jo,“ pokračoval Cappy zasněně, „myslím, že mu dám test třiatřicáté úrovně. Souhlasíte, Skinnere, že jestli doručí modrou vázu, zaslouží si deset tisíc dolarů ročně jako váš orientální manažer?“

„To bych řekl,“ odpověděl Skinner.

„Tak tedy, Skinnere, zařiďte, aby pro mne byl k dispozici od neděle za týden v jednu hodinu. O podrobnosti se postarám sám.“

Skinner přikývl. Když odcházel do své kanceláře, stále ještě se usmíval pod vousy.

Kapitola V

V sobotu následujícího týdne Skinner nedorazil do kanceláře, ale prokurista byl telefonicky vyrozuměn, že pan Skinner je doma a není mu dobře. Prokurista měl oznámit panu Peckovi, že pan Skinner měl v úmyslu mít s panem Peckem toho dne poradu, ale že kvůli své indispozici ji nemůže uskutečnit. Pan Skinner doufal, že druhého dne mu bude lépe, a protože byl velmi žádostiv mít poradu s panem Peckem dříve, než se tento v pondělí vydá na svou příští obchodní cestu, byl by pan Peck tak laskav, aby se zastavil u pana Skinnera doma v neděli v jednu hodinu odpoledne. Bill Peck potvrdil, že ve stanovenou dobu tam bude a prokurista mu od pana Skinnera vyřídil díky.

Druhého dne se Bill Peck přesně v jednu hodinu dostavil do domu generálního ředitele. Pana Skinnera zastihl v posteli – četl noviny a vypadal překvapivě zdravě. Bill Peck věřil, že se Skinner cítí lépe, než vypadá. Bylo tomu tak, a Skinner ihned začal probírat nové zákazníky, další možné klienty, které měl Peck především navštívit, nové obchodní možnosti, jež měl zjistit, a další podrobnosti, jež nebraly konce. A uprostřed této porady telefonoval Cappy Ricks.

Na komodě vedle Skinnerovy postele stál přenosný telefon, takže jej ihned zvedl. Kolega Peck Skinnera sledoval, jak dobré dvě minuty pozorně naslouchá, a poté Skinner řekl:

„Pane Ricksi, velmi mě to mrzí. Moc rád bych pro vás tuhle pochůzku udělal, ale je mi opravdu mizerně. Vlastně právě teď ležím v posteli. Ale je tu u mě pan Peck a jsem si jist, že pro vás tu záležitost rád vyřídí.“

„Ale jistě,“ pospíšil si Peck s ujištěním generálního ředitele. „Koho si pan Rick přeje zavraždit a kam chce tělo dopravit?“

„Ha ha! Ha ha!“ Skinner měl mimořádně protivný, nucený smích, jako kdyby sám sobě tak neslýchanou neřest nechtěl dovolit. „Pan Peck říká,“ sdělil Cappymu, „že mu bude ctí pro vás tu záležitost vyřídit. Chce vědět, koho si přejete zavraždit a kam má dopravit mrtvolu. Ha ha! Ha! Pecku, pan Ricks s vámi chce hovořit.“

Bill Peck si vzal sluchátko. „Dobré odpoledne, pane Ricksi.“

„Zdravím vás, vojáče. Co máte v plánu na dnešní odpoledne?“

„Nic – po skončení porady s panem Skinnerem. Mimochodem, právě mi oznámil velmi hezké zvýšení platu, čehož si nesmírně vážím. Navzdory laskavosti pana Skinnera však cítím, že jste se za mne u něho přimluvil, a chci vám poděkovat—“

„Ts, ts. Už ani muk, pane. Už ani muk. Skinner ani já vám nic nedáváme pro nic za nic. Nicméně vzhledem k tomu, že pro mne dnes chcete udělat nějakou laskavost, byl bych rád, kdybyste mi vyřídil jednu drobnou pochůzku. Poslíčka poslat nemůžu a nerad bych si dělal posla z vás – ehm, hm, hmmm! Tedy hmmm-m-ehm—“

„Netrpím přehnanou pýchou, pane Ricksi.“

„Díky, Bille. To jsem rád, že to takhle vidíte. Bille, dnes dopoledne jsem se z kostela trochu prošel a v jednom obchodě tamhle na Sutterově ulici, mezi Stocktonskou a Powellovou, na pravé straně, když se díváte k Trhové ulici, jsem ve výloze zahlédl jednu modrou vázu. Pro vázy já mám slabost, Bille. Taky se v nich vyznám, Bille. Tedy tahle váza není na dobrou vázu ani moc drahá – vlastně do své sbírky bych si ji ani nekupoval – ale jedna moje velmi rozkošná a roztomilá známá má doma právě takovou modrou vázu, co jsem tam viděl ve výloze, a určitě by ji nesmírně potěšilo, kdyby měla takové dvě – jednu na každém konci krbové římsy v salónu, chápete?

No a já dnes v osm hodin večer odjíždím z nádraží Southern Pacific do Santa Barbary, kde se mám zítra večer účastnit její oslavy výročí svatby. Teď si nevzpomenu, kolikátého, Bille, ale dcera mi říkala, že bych byl velmi nevítaný host, kdybych jí jako dárek poslal něco jiného než kus francouzského nebo čínského porcelánu, nebo smaltovanou vázu. A Bille, tahle praštěná modrá vázička té objednávce přesně vyhovuje. Chápete?“

„Ano, pane. Máte dojem, že by od vás bylo velmi šarmantní, kdybyste s sebou tuhle modrou vázičku dnes večer mohl vzít do Santa Barbary. Musíte ji mít dnes večer, protože kdybyste čekal, než obchod v pondělí otevře, váza by k vaší hostitelce dorazila čtyřiadvacet hodin po její oslavě výročí.“

„Přesně tak, Bille. Já tu vázu prostě mít musím. Kdybych ji byl objevil včera, nechtěl bych po vás, abyste mi ji sháněl dnes, Bille.“

„Prosím, neomlouvejte se a nic mi nevysvětluje, pane Ricksi. Vázu jste mi popsal – ale vlastně nepopsal. Jaký odstín modré je to, jak je vysoká a jaký má přibližně největší průměr? Staví se na podstavec, nebo ne? Je jednolitě modrá, nebo zdobená?“

„Je to smaltovaná váza, Bille, taková holandsky modrá, nebo delftsky, zdobená nějakým orientálním tentononc. Přesně vám ji nedokážu popsat, ale jsou na ní nějací ptáčkové a kytičky. Vysoká je asi stopu a v průměru asi čtyři palce, a staví se na podstavec z týkového dřeva.“

„Výborně, pane. Budete ji mít.“

„A doručíte mi ji dnes v sedm padesát pět večer do vlaku na rohu Třetí a Townsendovy ulice, vůz číslo 7, salón A?“

„Ano, pane.“

„Děkuji, Bille. Vydání nebude významné. Vyberte si je ráno od pokladníka a řekněte mu, ať je přičte k tíži mého účtu.“ A Cappy zavěsil.

Skinner okamžitě navázal na přerušenou poradu a Bill Peck teprve ve tři hodiny odcházel z jeho domu a vydal se do centra města, aby vypátral modrou vázu pro Cappyho Ricka.

Došel do části Sutterovy ulice mezi Stocktonskou a Powellovou ulicí, a přestože trpělivě prošel po jedné straně ulice tam a po druhé zpět, v žádné výkladní skříni neobjevil ani jednu vázu jakéhokoli druhu, ani nenašel jediný obchod, v němž by taková váza, jakou mu Cappy popisoval, vůbec mohla být vystavena na prodej.

„Myslím, že si stařík popletl souřadnice cíle,“ usoudil Bill Peck, „nebo jsem ho špatně pochopil. Zavolám mu domů a požádám ho, aby mi to zopakoval.“

Učinil tak, ale doma nebyl nikdo kromě švédské služebné, která nevěděla nic víc, než že pan Ricks není doma a není jisté, kdy se vrátí. Peck šel tedy zpět do Sutterovy ulice a ještě jednou prozkoumal každou výlohu v celém bloku. Poté prozkoumal dva bloky před Powellovou a dva bloky za Stocktonskou. Modrá váza však stále zůstávala neviditelná.

Přenesl tedy své pátrání do odpovídajícího úseku Bushovy ulice, a když ani tam nepořídil, prošel horlivě čtyři bloky Poštovské ulice. Výsledky neměl stále žádné, posunul se tedy ještě o blok dále na západ a o blok na jih, kde modrou vázičku objevil v obrovské výloze z tabulového skla jednoho obchodu na Gearyho ulici poblíž Grantovy třídy. Kriticky ji prostudoval a byl si jist, že se skutečně jedná o předmět, který hledal.

Zkusil dveře, ale bylo zamčeno, jak ostatně předpokládal. Kopl tedy do dveří a spustil strašlivý rámus v bláznivé naději, že hluk přiláká hlídače ze zadní strany domu. Marně. Couvl k okraji chodníku a přečetl si vývěsní tabuli nade dveřmi:

B. Cohen, Umělecké předměty

Měl alespoň odkud začít, takže se dokulhal k hotelu Palace a vypůjčil si telefonní seznam. Po celém městě napočítal devatenáct B. Cohenů, takže než začal těch devatenáct obvolávat, vypůjčil si Bill Peck od hotelového recepčního městský adresář a jal se v něm hledat konkrétního B. Cohena, kterému patřil obchod s uměleckými předměty. Hledání však nepřineslo výsledek. B. Cohen byl uveden jako obchodník s uměním na adrese, kde modrá váza klidně spočívala ve výloze. Víc nic.

„Bude asi přespolní,“ usoudil Peck a ihned požádal o zapůjčení adresářů sousedních měst Berkeley, Oakland a Alameda. Ty nebyly k dispozici, takže si ze zoufalství nechal rozměnit dolar na pěticentové mince, našel telefonní budku a začal obvolávat všechny B. Coheny v San Francisku. Z devatenácti nositelů toho jména čtyři nezvedali telefon, tři byli dočasně odpojeni, šest jich odpovědělo v jidiš, pět jich neobchodovalo s uměním a jeden jistojistě tvrdil, že se správně jmenuje Cohan a vyslovuje se s přízvukem na obou slabikách.

Nato vojín ve výslužbě Bill Peck obvolal B. Coheny s bydlištěm v Berkeley, Oaklandu, Alamedě, San Rafaeli, Sausalitu, Mill Valley, San Mateu, Redwood City a Palu Altu, a když měl tento zdlouhavý a nákladný úkol za sebou, vynořil se z telefonní budky promočený potem a podrážděný jako kvočna. Jakmile vyšel z hotelu, obrátil svou ztrhanou tvář k nebi a beze slova se tázal všemohoucího, co s ním zamýšlel, když jej uchránil před rychlou smrtí na poli cti a slávy, a poté jej nechal umluvit k smrti v civilu muži jménem B. Cohen.

Bylo šest hodin. Náhle Peck dostal nápad. Píše se to správně Cohen, Cohan, Cohn, Kohn nebo Coen?

„Jestli dnes večer budu muset ještě jednou provádět sčítání židovského obyvatelstva, bude to má smrt,“ řekl si zoufale a vrátil se k obchodu s uměním.

Na ceduli stálo:

B. COHN, UMĚLECKÉ PŘEDMĚTY.

„Kdybych aspoň znal nějaký pajzl, kde nalévají načerno pálenou kořalku,“ posteskl si. „Zničený už jsem dost a trocha dřevného lihu by mi ani moc neuškodila. Bože, byl bych přísahal, že v tom jménu bylo E. Skoro bych řekl, že jsem si toho zvlášť všiml.“

Vrátil se zpět do telefonní budky v hotelu a začal obvolávat všechny B. Cohny ve městě. Bylo jich tu osm a z toho šest nebylo doma, jeden byl do němoty opilý a ten druhý byl úplně hluchý a něco nesrozumitelně křičel.

„V míru se dějí zvěrstva ne horší než za války,“ vzdychl Bill Peck. Rozměnil si dvacetidolarovou bankovku na pěťáky, desetníky a čtvrťáky, vrátil se do rozehřáté, nechutně zapáchající telefonní budky a zahájil krycí palbu po všech B. Cohnech ve všech významnějších městech na březích Sanfranciského zálivu. A tentokrát měl štěstí. Při šestém telefonátu našel tohoto konkrétního B. Cohna v San Rafaeli, ale kuchař mu sdělil, že pan Cohn je na večeři u pana Simonse v Mill Valley.

Páni Simonsové byli v Mill Valley tři a Peck je obvolal všechny, než se dovolal tomu pravému. Ano, pan Cohn u něho byl. A kdo že mu volá? Pan Heck? Aha, pan Lake! Chvíle ticha. Poté: „Pan Cohn říká, že žádného pana Lakea nezná a chce vědět, proč voláte. Večeří a nepřeje si být vyrušován, pokud se nejedná o velmi významnou záležitost.“

„Vyřiďte mu, že pan Peck s ním potřebuje hovořit o jedné velmi významné záležitosti,“ zavyl vojín ve výslužbě.

„Pan Metz? Pan Ben Metz?“

„Ne, ne, ne. Peck: P-e-c-k.“

„D-e-c-k?“

„Ne, P.“

„C?“

„P.“

„Ach ano, E. E – a dál?“

„C-K—“

„Ach ano, pan Eckstein.“

„Zavolejte Cohna k telefonu, nebo k vám připluju příštím trajektem a zabiju vás, vy kreténe,“ zaječel Peck. „Řekněte mu, že u něj v obchodě hoří.“

Tento vzkaz byl zjevně předán, neboť ve sluchátku se téměř okamžitě ozvalo funění a prskání pana Cohna.

„To je pošární icpechtor?“ vypravil ze sebe.

„Poslouchejte, pane Cohne. Váš obchod nehoří, ale musel jsem to říci, abych vás dostal k telefonu. Jmenuji se Peck, neznáme se. V obchodě na Gearyho ulici v San Francisku máte takovou modrou vázu. Chci ji koupit, a chci ji koupit dnes před osmou hodinou. Chci, abyste přijel do města, otevřel obchod a tu vázu mi prodal.“

„To je teda kšeft! Co zi myzlíte že jsem? Cfok?“

„Ne, pane Cohne, to si nemyslím. Jediný cvok jsem tu já. Jsem blázen do té vázy a musím ji mít teď hned.“

„A fíte, co ta fáza stojit?“ Z hlasu pana Cohna začal odkapávat med.

„Ne a je mi jedno, co stojí. Vím, co chci, když vidím něco, co chci. Bude má?“

„Na-aaa, tach se na to potýfáme. Kholík je ted chodyn?“ Chvíle ticha, kdy se B. Cohn zřejmě díval na hodinky. „Ted je tši čfrte cu sedum, herr Eckstein, und pšíští flak z Mill Valley jede až fe osum. Tho bych byl v San Franzisku v osum padeset – a já mám fečeše s pšáteli a právě jsem tojedl polifka.“

„K čertu s vaší polívkou. Chci tu modrou vázu.“

„Na, tak, herr Eckstein, jestli ji musíte mit, safolejte fedoucímu protafač, Herman Joost, bydlí v Chilton Apardments, byt tši-tva-štyži-tefět, und šekněte mu, še pofidám, aby teď chnet tam ale chnet pšišel und protal fám ta modrá fáza. Spochem, herr Eckstein.“

A B. Cohn zavěsil.

Peck okamžitě volal byt 3249 a chtěl Hermana Joosta. Telefon vzala jeho matka. Byla zdrcena, protože Herman nebyl doma, ale sdělila mu laskavě, že je na večeři v golfovém klubu. Ve kterém klubu? To nevěděla. Peck tedy poprosil recepčního o seznam golfových klubů v San Francisku a okolí, a začal je obvolávat. Ještě v osm hodin se stále znovu dozvídal, že pan Juice není členem, že pan Luce momentálně není přítomen, že pan Coost je již tři měsíce po smrti a že pan Boost odehrál pouhých osm jamek, když dostal telegram, že se má vrátit do New Yorku. A v ostatních klubech žádného pana Jousta neznali.

„K čertu,“ řekl si Bill Peck, „ale ať nikdo neříká, že jsem nezemřel v boji. Prohodím tou výlohou cihlu, seberu vázu a zdrhnu s ní.“

Najal si taxík a řidiči dal pokyn, aby na něho čekal na rohu Gearyho a Stocktonské ulice. Také si od řidiče vypůjčil strojnické kladívko. Když však dorazil k obchodu pana Cohna, přede dveřmi stál policista a porušoval služební předpisy tím, že potají kouřil doutník.

„Jestli se té výlohy jen dotknu, sebere mě,“ usoudil zoufalý Peck a šel dál ulicí, přešel na druhou stranu a vracel se. Byla už tma a nad obchodem pana Cohna zářil nápis složený z červených, bílých a modrých žároviček.

A hle, nápis zněl „B. Cohen“!

Vojín ve výslužbě William E. Peck se posadil na požární hydrant a vztekle zaklel. Navíc ho bolela slabá noha a z nějakého nevkusného důvodu se mu v pahýlu levé paže usadil pocit, že ho svědí chybějící ruka.

„Svět je plný pitomců,“ řval rozzuřeně. „Jsem utahaný a hladový. Vynechal jsem oběd a na večeři jsem neměl čas ani pomyslet.“

Došel zpátky k taxíku a vrátil se do hotelu, odkud s neumírající nadějí v srdci znovu zavolal byt 3249 a zjistil, že pohřešovaný Herman Joost se vrátil do kruhu rodinného. Peck mu horečně vyřídil vzkaz B. Cohna, načež obezřetný Herman Joost odvětil, že si pravost vzkazu ověří tím, že zavolá panu Cohnovi k panu Simonsovi do Mill Valley. Jestliže pan Cohn, nebo Cohen, potvrdí pravost vyprávění pana Keka, pak on, tedy Herman Joost, bude v obchodě někdy před devátou, a má-li pan Kek zájem, může jej tam očekávat.

Pan Kek pravil, že mu bude potěšením zde na něho počkat.

V devět patnáct se Herman Joost objevil na scéně. Cestou si k sobě pro jistotu přivolal policistu a přiváděl jej s sebou. Světla v obchodě se rozsvítila a Joost láskyplně vyňal vázu z výlohy.

„Co za ten krám chcete?“ otázal se Peck.

„Dva tisíce dolarů,“ odvětil Herman Joost, aniž přitom hnul brvou. „Hotově,“ dodal – to ho očividně napadlo až dodatečně.

Vyčerpaný Peck se opřel o statného ochránce zákona a povzdechl. To byla poslední kapka. Měl u sebe asi deset dolarů.

„Šek tedy kategoricky odmítáte?“ řekl roztřeseným hlasem.

„Neznám vás, pane Pecku,“ odpověděl Herman Joost prostě.

„Kde máte telefon?“

Pan Joost dovedl Pecka k telefonu a ten vytočil Skinnerovo číslo.

„Pane Skinnere,“ ohlásil se, „tady je Bill Peck, tedy to, co z něho po dnešku zbývá. Obchod kvůli mně otevřel a za dva tisíce dolarů – hotově – mohu koupit tu modrou vázu, kterou si umanul pan Ricks.“

„Ale Pecku, člověče zlatá,“ zapředl soucitně Skinner. „To celou tu dobu vyřizujete tu pochůzku?“

„Ano. A dovedu ji až do konce, dokud zboží nedoručím. Pro boha živého, uvolněte mi dva tisíce dolarů a přivezte mi je do obchodu B. Cohena na Gearyho ulici, nedaleko Grantovy třídy. Jsem už moc vyčerpaný na to, abych pro ně jel sám.“

„Milý pane Pecku, já ale nemám doma dva tisíce dolarů. To je moc velká suma na to, abych ji měl hned po ruce.“

„Tak tedy přijeďte do centra, otevřete trezor v kanceláři a vyplaťte mi je.“

„Na trezoru je časový zámek, Pecku. To nejde.“

„Tak tedy přijeďte do města a identifikujte mne v hotelech a kavárnách a restauracích, aby mi vyplatili vlastní šek.“

„Máte ho krytý, pane Pecku?“

Proud nadávek, který se v těle Billa Pecka celé odpoledne hromadil, nyní prolomil poslední zábranu. Vykřičel na Skinnera bezbožnou výzvu, aby se odebral do nejtemnějších pekel.

„Zítra ráno,“ slíbil mu ochraptělým hlasem, „vás utluču k smrti pahýlem levé ruky, vy mizerný, chladnokrevný, líný, zahálčivý flákači!“

Poté zavolal do rezidence Cappyho Rickse a nechal si přivolat kapitána Matta Peasleyho, o němž věděl, že u svého tchána bydlí. Matt Peasley přišel k telefonu a soucitně si vyslechl Peckovy útrapy.

„Pecku, to je ta nejhorší ukrutnost, o jaké jsem kdy slyšel,“ prohlásil. „Jak ho napadlo uložit vám takový úkol? Dejte si poradit a na tu vázu zapomeňte.“

„To nemohu,“ těžce oddychoval Peck. „Pan Ricks bude nesmírně rozladěn, pokud mu tu vázu nedodám. Nezklamal bych ho ani za cenu své pravé ruky. Doteď se mnou hrál maximálně férově, kapitáne Peasley.“

„Ale teď už je pozdě mu tu vázu předávat, Pecku. Odjel z města v osm hodin a teď už je skoro půl desáté.“

„Já vím, ale jestli se mi podaří získat tu vázu do legitimního vlastnictví, bude ji mít dříve, než zítra ráno v šest hodin vystoupí v Santa Barbaře z vlaku.“

„Jak?“

„Vedle přístavu je letecká škola a jeden z tamních pilotů je můj kamarád. Do Santa Barbary se mnou a s vázou zaletí.“

„Jste blázen.“

„A vy to víte. Půjčte mi, prosím, dva tisíce dolarů.“

„Na co?“

„Abych zaplatil za tu vázu.“

„Tak teď už vím, že jste blázen – nebo opilý. Protože kdyby se Cappy Ricks jen na okamžik přestal ovládat a zaplatil za nějakou vázu byť jen dvě stě dolarů, do hodiny by vykrvácel.“

„Takže dva tisíce dolarů mi nepůjčíte, kapitáne Peasley?“

„Nepůjčím, Pecku, starý brachu. Jděte domů, spát a zapomeňte na to.“

„Prosím vás. Můžete si nechat vyplatit šeky. Jste mnohem známější než já a je neděle večer—“

„A já znám lepší způsob, jak světit den páně,“ odsekl Matt Peasley a zavěsil.

„Tak co,“ otázal se Herman Joost, „budeme tu celou noc?“

Bill Peck sklonil hlavu. „Tak podívejte,“ zeptal se náhle. „Poznáte na první pohled dobrý diamant?“

„Ano,“ odvětil Herman Joost.

„A počkáte tu, než si dojdu do hotelu a jeden vám přinesu?“

„Jistě.“

Bill Peck bolestivě odkulhal. Za čtyřicet minut se vrátil s platinovým prstenem posetým diamanty a safíry.

„Jakou mají cenu?“ zeptal se.

Herman Joost jej láskyplně přelétl očima a sdělil mu opatrný odhad ve výši dvou a půl tisíce dolarů.

„Přijměte jej jako záruku na výplatu mého šeku,“ žádal Peck. „Dejte mi na něj stvrzenku a až bude můj šek proplacen, přijdu si prsten vyzvednout.“

O čtvrt hodiny později Bill Peck s modrou vázou zabalenou do dřevité vlny a pevné kartonové krabice vkročil do restaurace a objednal si večeři. Po jídle si vzal taxík a nechal se zavézt na polní letiště u přístavu. Od nočního hlídače si zjistil adresu přítele pilota a o půlnoci se s přítelem za kniplem a s modrou vázou pod nohama vznesl do měsíčního světla a zamířil na jih.

O půl druhé hodiny později přistáli na strništi v údolí Salinas, kde se Bill Peck s kamarádem rozloučil, vyplahočil se na železniční násep a posadil se. Když se údolím přiřítil vlak vezoucí Cappyho Rickse, Peck stočil nedělní vydání novin, které si předtím opatřil, do improvizované pochodně, a tu zapálil. Postavil se mezi koleje a zuřivě mával hořícími novinami.

Vlak smykem zastavil, brzdař otevřel dvířka své kabiny a Bill Peck unaveně nastoupil.

„Co si myslíte, takhle zastavit vlak,“ utrhl se na něho brzdař, když strojníkovi dal signál, že mohou pokračovat v jízdě. „Máte jízdenku?“

„Ne, ale mám peníze, za jízdu mohu zaplatit. A tenhle vlak jsem zastavil, protože jsem chtěl změnit dopravní prostředek. Hledám muže ve voze číslo 7, salóně A, a pokud se mě pokusíte zadržet, dojde tu k vraždě.“

„Jasně. Chopte se své poloviční paže a týrejte si mě,“ odsekl brzdař ostře. „Hledáte toho drobného staříka s límečkem od Henryho Claye a s bílými licousy?“

„Přesně toho hledám.“

„Vyhlížel vás, než jsme vyjeli ze San Franciska. Ptal se mě, jestli jsem neviděl jednorukého muže s krabicí pod zdravou paží. Dovedu vás k němu.“

Po dlouhém zvonění u Cappyho salónu se starý pán v noční košili dostavil ke dveřím.

„Velmi nerad obtěžuji, pane Ricksi,“ řekl Bill Peck, „ale ve městě je tolik různých Cohenů a Cohnů a Cohanů, a dalo mi tolik práce schrastit dva tisíce dolarů, že jsem vás včera v sedm padesát pět podle rozkazu nestihl. Bylo zhola nemožné, abych úkol dokončil ve stanoveném čase, ale rozhodl jsem se, že vás nezklamu. Tady je ta váza. Ten obchod byl víc než čtyři bloky od místa, které jste mi označil, ale jsem si jistý, že jsem našel tu správnou vázu. Běda, jestli to není ona. Když stála tolik peněz a úsilí, měla by být dost vzácná na to, aby se hodila jako dárek komukoli z vašich přátel.“

Cappy Ricks na Billa Pecka zíral jako na přízrak.

„U dvanácti otrhaných apoštolů!“ řekl si pod vousy. „U všech svatých! Vyměnili jsme ti vývěsní štít a zaplavili jsme tě Coheny a dali jsme obchod hlídat policajtem, abys nerozbil výlohu, a nechali jsme tě sehnat v neděli večer dva tisíce dolarů a prakticky nikdo tě nezná, a ty si necháš ujet vlak v osm hodin a ve dvě hodiny v noci ho předjedeš a modrou vázu mi doneseš! Pojď dál a dej té chromé noze odpočinout, Bille. Pane brzdaři, jsem vám hluboce zavázán.“

Bill Peck vstoupil a unaveně se svezl na divan. „Takže to byl podfuk?“ vybuchl a hlas se mu třásl vztekem. „Tedy, pane, jste starý člověk a byl jste na mě hodný, takže vám nebudu váš vtípek upírat, ale, pane Ricksi, nevydržím, co jsem kdysi vydržel. Bolí mě noha a bolí mě pahýl a bolí mě u srdce—“

Stažené hrdlo ho přinutilo odmlčet se a do očí mu vyhrkly slzy bezmocného vzteku. „Takhle byste se mnou zacházet neměl, pane,“ zanaříkal za okamžik. „Byl jsem vycvičen, abych o rozkazech nepochyboval, i kdyby mi připadaly naprosto nesmyslné; byl jsem vycvičen, abych jich uposlechl pokud možno včas, a uposlechl jich i pokud nemožno. Naučili mě oddanosti veliteli – a mrzí mě, že můj velitel shledal za nezbytné udělat si ze mě šaška. Poslední tři roky se mi příliš nevedlo a – a – svého smraďocha a selský modřín a netříděné řezivo si můžete strčit – nějakému flákači, jako je Skinner – a vůbec, Skinnera byste raději – měl vyměnit, protože je ještě dost – mladý na to, aby snesl výprask – a já mu ho – dám – a bude zralý na doktora – pane—“

Cappy Ricks otcovskou rukou rozcuchal Billovu bolavou hlavu.

„Bille, chlapče, bylo to kruté – hanebně kruté, ale měl jsem pro tebe výborné místo a musel jsem toho o tobě hodně zjistit, než ti to místo svěřím. Takže jsem pro tebe uspořádal zkoušku modré vázy, což je zkouška nejvyšší úrovně pro dravce. Myslel sis, že mi sem do salónu neseš vázu za dva tisíce dolarů, ale mezi námi, ve skutečnosti sis sem přinesl místo ředitele pobočky v Šanghaji za deset tisíc dolarů ročně.“

„Co – cože?“

„Pokaždé, když mám vybrat trvalého držitele místa za deset tisíc dolarů nebo víc, podrobím uchazeče zkoušce modré vázy,“ vysvětloval Cappy. „Vázu zatím doručili jen dva z patnácti, Bille.“

Bill Peck zapomněl na svůj vztek, ale slzy nedávné zuřivosti se mu stále leskly v odvážných modrých očích. „Děkuji vám, pane. Odpouštím vám – a v Šanghaji se osvědčím.“

„Tím jsem si jist, Bille. A teď, synu, řekni, neměl jsi pokušení toho nechat, když jsi objevil ty téměř nepřekonatelné překážky, které jsem ti nakladl do cesty?“

„Ano, pane, měl. Chtěl jsem spáchat sebevraždu ještě dřív, než jsem obvolal všechny C-o-h-e-n-y na světě. A když jsem musel začít i s C-o-h-n-y – tedy, má se to asi takhle, pane. Prostě jsem toho nemohl nechat, protože tím bych nedodržel věrnost jednomu muži, kterého jsem kdysi znal.“

„Kdo to byl?“ ptal se Cappy a v hlase mu zazněla posvátná úcta.

„Byl to můj brigádní generál a jeho brigádní motto znělo: ‚Provedu.‘ Když si ho předvolal velitel divize a řekl mu, aby se svou brigádou postoupil vpřed a zabral určité území, náš brigádní generál řekl: ‚Ano, pane. Provedu.‘ Pokud někdo z důstojníků v jeho brigádě neplnil svůj úkol, protože se mu zdál nemožný, generál se na něho jen jednou podíval – a důstojník si připomněl motto a šel, aby úkol splnil nebo zemřel při pokusu.

V armádě, pane, solidarita nevybublá ode dna. Proniká totiž odshora. Každá organizace je taková, jaký je její velící důstojník – ani lepší, ani horší. V naší rotě, když první seržant přidělil vojínovi týdenní dozor v kuchyni, měl vojín smůlu, pokud nedokázal dát dohromady úsměv a říct: ‚Jistě, seržante. Provedu.‘

Brigádní generál si pro mě jednou poslal a přikázal mi, abych se vypravil ven a sundal jednoho německého odstřelovače. Měl jsem předtím docela štěstí – některé dny jsem si vysloužil i vstup do důstojnického klubu – a jemu se o mně doneslo. Rozložil mapu a řekl mi: ‚Tady někde se zašívá. Najděte ho a sejměte ho, vojíne Pecku.‘ Pane Ricksi, pustil jsem se do toho, zasalutoval jsem a povídám: ‚Provedu, pane,‘ a nikdy nezapomenu na ten jeho pohled.

Přišel se na mě podívat do polního špitálu potom, co jsem šlápl na rakouskou osmaosmdesátku. Věděl jsem, že o levé křídlo přijdu, a počítal jsem, že mě opustí i levá noha, a byl jsem sklíčený a chtělo se mi umřít. On přišel a povzbudil mě. Řekl mi: ‚Ale vojíne Ricksi, vždyť nejste ani z poloviny mrtvý. V civilu budete mít cenu půltuctu živých – nebo ne?‘ Ale já byl na tom dost mizerně a řekl jsem mu, že tomu nevěřím, tak se na mě zostra podíval a řekl: ‚Vojín Peck udělá, co bude moci, aby se uzdravil, a pro začátek se aspoň usměje.‘ Samozřejmě, jelikož to byl rozkaz, musel jsem odpovědět, jak se sluší, tak jsem se usmál a řekl: ‚Provedu, pane.‘ Byl to kus chlapa, pane, a jeho brigáda měla duši – jeho duši—“

„Rozumím, Bille. A jeho duše kráčí dál, že? Jak se jmenoval, Bille?“

Bill Peck řekl jméno svého hrdiny.

„U dvanácti otrhaných apoštolů!“ V Cappyho hlase zazněl respekt, v jeho vybledlých starých očích zazářila úcta. „Chlapče,“ pokračoval měkce, „tvůj brigádní generál se před pětadvaceti lety ucházel o významné místo v mé firmě – a podrobil jsem ho testu modré vázy. Nedokázal ji sehnat legálně, tak prohodil výlohou dlažební kostku, sebral vázu a utíkal s ní dva a půl kilometru, než ho policie dostihla. Stálo mě dost peněz ten případ urovnat a udržet v tajnosti. Ale byl moc dobrý, Bille, a já mu nemohl stát v cestě; nechal jsem ho jít za jeho osudem. Ale řekni, Bille, jak jsi sehnal ty dva tisíce dolarů na tu vázu?“

„Jednou,“ řekl vojín ve výslužbě Peck zamyšleně, „jsem s brigádním generálem jako první dorazil ke vchodu do zákopu. Byl to štábní zákop a nechtěli se vzdát, tak jsem tam hodil granát a pak jsme vešli dovnitř. Našel jsem tam prst s prstenem – a brigádní povídá, že jestli ho nevezmu já, vezme ho někdo jiný. Ten prsten jsem nechal jako zástavu za svůj šek.“

„Ale jak ses mohl odvážit koupit pro mě vázu za dva tisíce dolarů? Copak sis neuvědomoval, že ta cena je absurdní a že mohu za tu transakci odmítnout zaplatit?“

„Naprosto ne. Odpovídáte přece za činy svého podřízeného. Jste zásadový člověk a mého činu byste se nikdy nezřekl. Řekl jste mi, co mám dělat, ale neurazil jste mou inteligenci tím, že byste mi říkal, jak to mám provést. Když mě můj zesnulý brigádní generál poslal pro toho německého odstřelovače, nebral v potaz možnost, že ten odstřelovač sejme mě. Řekl mi, ať ho sejmu. Moje práce byla dohlédnout na to, že svou misi dovedu do zdárného konce a vykonám svůj úkol, což bych samozřejmě nedokázal, kdybych tomu Němci dovolil sejmout mě.“

„Rozumím, Bille. No, tu vázu dej ráno brzdaři. Zaplatil jsem za ni pět centů v obchodě ‚všechno za pět centů‘. Do té doby si ale vyskoč na horní lůžko a dopřej si trochu zaslouženého odpočinku.“

„Ale copak nejedete na výročí svatby v Santa Barbaře, pane Ricksi?“

„Nejedu, Bille. Už před spoustou let jsem zjistil, že mi pomáhá co nejčastěji vypadnout z města a zahrát si golf. Navíc opatrnost mi velí zůstat mimo kancelář týden poté, co hledač modré vázy nedoručí zásilku a – mimochodem, Bille, co ty hraješ? Ale odpusť, zapomněl jsem na tu levou ruku.“

„Hele, pane,“ odsekl Bill Peck, „jsem už dost velký a ošklivý, takže hraju jednoruký golf.“

„Ale zkusil jsi to někdy?“

„Ne, pane,“ odvětil Bill Peck vážně. „Ale provedu!“

© Ramago.net, 2011 (vydání), © Petr Kurfürst, 2011 (překlad)
Tisk je možný pouze pro osobní potřebu.