HIV

vytvořil: Roman A. Masaryk

Přemýšlej – máš co ztratit.

Lovers - ilustrační foto

Bavíčko-párty-relax začíná. Beru na sebe nejlepší šaty, co ve skříni najdu, nahazuji co nejdokonalejší makeup, a ujišťuji se ještě letmým pohledem do zrcadla, že jsem dokonale neodolatelná a vyrážím s kámoškami do klubu. Atmosférou se nese dunící hudba, světelné efekty se v rychlém tempu střídají, vzduch je nasáklý cigaretami a trávou, všude je příjemné teplo. Přesně tohle je ten pravý život, ta pravá zábava. Usedáme ke stolu a brzy se při zběžném pohledu klubem ujišťuji, že je o mě zájem. Ten kluk v rohu vypadá docela slibně. Má s sebou čtyři kámoše a před sebou láhev whisky, takže to nebude nějaký chudáček, který sbírá desetikačky od rodičů na svačiny. Letmo pohledem koketuji, jen občas na něj kouknu, aby si nemyslel, že po něm letím. Čím dál častěji se naše pohledy střetávají. Mám ho, ozve se v mém podvědomí. Už je mi jasné, že celou pozornost věnuje jen mi – že neustále vyčkává na můj pohled. Je na čase se sebrat s dojít si k baru pro nějaká ten drink. Pomalu vstávám něco říkám kamarádkám a s vědomím, že ně mě kouká předvádím téměř modelkovsky svůdnou a dokonalou chůzi. Ještě než stačím objednat, je mi v patách. „Můžu tě na něco pozvat“ ozve se z poza mých zad. Jen se pousměji, samozřejmě tak, aby to neviděl. Je už prostě jasný, říkám si sama pro sebe. Chvíli dělám nedostupnou, ale ne moc, abych ho neodradila a následně přijímám drink. Ten večer jich padlo ještě hodně, končíme u něj v bytě, kde jsme se společně s jeho přáteli a mými kamarádkami přesunuli. Noc byla bouřlivá a nabytá sexem. Ráno si vyměníme čísla a tím párty končí. Už při odchodu vím, že se mi nelibí tolik jako včerejší večer. Už to není má kořist, ale předložka před mou postel a to mě nebere. Příští dobrodružství jistě bude lepší a možná a najdu i někoho, kdy by mě zaujal na dýl, než tenhle trouba.

O dva měsíce později zvoní telefon. Kluk na druhé straně přístroje nepříčetně křičí. Co si to vůbec dovoluje, vždyť je to obyčejná předložka před postel, hned jsem si na něj vzpomněla. Já že jsem ho něčím nakazila! To je totální debil, pokládám rozčarovaně telefon. Že já vždycky narazím na takového kreténa, kdybych to věděla, tak se s takovou nulou ani nevyspím. Po zbytek dne nedokážu tu pachuť jeho telefonu ze sebe setřást a hlavě se mi začínají rojit myšlenky jako vosy. V představách zabrousím k té trapné noci a zamrazí mě, když pomyslím na to, že jsme nepoužili kondom. Do hajzlu, vždyť mi nic nebylo, jestli je tohle všechno pravda, tam sem přitáhl to svinstvo on. Začínám cítit v kostech, že tohle je pěkný průser. Proč jsem jen do té postele s ním lezla, zaplavují mě výčitky svědomí. Tvář zabořím do dlaní. Kdyby stál alespoň za to, byla jsem naštvaná sama na sebe. Takže co teď, co mám dělat? V mé hlavě nastal totální chaos.

Moje hrdost mi nedovolila té nule znovu zavolat, takže jsem musela předpokládat cokoliv. Úplně se mi svíral žaludek, kdy jsem se objednávala na gynekologii a na anonymní HIV test. Celou noc jsem nespala, u doktora udělali stěry a na výsledky jsem si musela počkat. Celá bílá jsem se dostavila na kliniku infekčních, parazitárních a tropických nemocí, kde testovali HIV. Měla jsem sucho v ústech, v čekárně sedělo několik lidí ze kterých bylo jasně patrné, že nakažení jsou. Prohlížela jsem si je a dělalo se mi zle. Nemohla jsem dýchat. Nechtěla jsem vdechnout ani molekulu vzduchu, který byl tady. Když jsem přišla na řadu, málem jsem zkolabovala, jak nervově vypjatě jsem se už cítila. Bedlivě jsem sledovala, jestli jehla, kterou mi berou krev je sterilní. Co kdyby si mysleli, že patřím taky k těm nakaženým a už by na to kašlali. Výsledky do týdne? Chtělo se mi brečet i umřít. Tak dlouho mám čekat, to nevydržím! Dny plynuly a moje myšlenky byly krutě reálné. Co když jsem opravdu nakažená? Jak bude můj život vypadat dál? Co bude pak? Najednou jsem viděla všechny ty nádherné věci v životě, které nezažiju. Žádný chlap, kromě ajcáka už o mě nezavadí, nikdy nebudu mít vlastní děti, vlastní rodinu, mám nanejvýš deset let života. Byla jsem jako ve snu, hrozně špatném snu. Cítila jsem se rozpálená jako při horečce a neustále jsem kontrolovala svou pokožku, jestli nenajdu léze. Byla jsem na pokraji nervového zhroucení. Najednou mi přišlo tak důležité vědět s kým spím a používat ochranu jako nikdy předtím. Náhle jsem viděla věci, které jsem předtím brala na lehkou váhu. Přála jsem si vrátit čas. Chtěla jsem být tou holkou, kterou jsem v jádru, ne tou na kterou jsem si hrála. Chtěla jsem mít normálního fajn kluka, jezdit s ním na výlety, chodit spolu do kina, vzít se, mít spolu děti a zestárnout. To byl ale luxus, který mi za několik málo dní v nemocnici vezmou.

Po několika dnech jsem už psychicky nemohla. Nemohla jsem jíst, moje myšlenky byly jen u té zákeřné nemoci a mého zničeného života. Na webu jsem našla, že výsledky budou od 3-7 dnů, takže jsem nečekala na ten týden, co mi stanovili oni. Musela jsem zavolat, možná, že je ještě nebudou mít, ale já to potřebovala vědět. Sestra na druhém konci drátu mi oznámila, že výsledky již mají, ale bohužel, zásadně je neoznamují přes telefon. Zavěsila jsem a seděla bez hnutí asi hodinu. Co to mohlo znamenat, přece kdyby to bylo ok, tak proč by mi to neřekli? Moje nehorší scénáře se začaly naplňovat. Můj osud se začal zpečeťovat. Už nebylo co ztratit, oblékla jsem se a rezignovaně vydala do ambulance.

Když jsem přišla na řadu, sdělila mi sestra. „Jste negativní.“ Svět se se mnou zamotal kompletně. Slyšet, po tom všem, že jsem zdravá bylo jako boží smilování, jako zázrak. Konečně povolil tlak na mé hrudi a já se mohla nadechnout. Balvan z mého srdce se roztříštil na milion kousíčků. Nakonec i gynekologie dopadla dobře. Od té doby jsem už nikdy nebyla taková jako dříve. Začala jsem si vážit svého života, těla i sama sebe.

Autor známý, ale neveřejný :-)

Ilustrační foto

Jdi zpět

Sdílejte tento článek

Komentujte článek pomocí Facebooku