Blankeš, bukeš, bajbl a Molly Malone

vytvořil: Roman A. Masaryk

Navštívili jsme Dublin. Ano, člověk už skoro nevěřil, letenky byly vždycky o dost dražší než do Londýna a navíc máme Londýn radši, i když jsme Dublin nikdy neviděli. Nakonec jsme nenechali nic náhodě, letenky koupili včas a za cenu tří running sushi vyrazili směr Dublin. A jsa poučeni z minulých nezdarů, kdy jsme často podpálili odhad času a pak zjistili, že výlet končí aniž jsme pořádně vystrčili paty z hotelu, vyrazili jsme hned na šest dní.

Molly Malone

Poprvé v Irsku

Ryanair jako obvykle. Auto jsme odevzdali na letišti našim usměvavým přátelům ze Smile Parking, kteří s ním odjeli neznámo kam a až se vrátíme, bude zase přistavené přímo na letišti. Rádi jsme u nich dříve parkovali a teď, když nemusíte vy na jejich parkoviště, ale předáte jim auto pár kroků od terminálu, jsme se k nim vrátili. Notně k tomu přispělo, že parkoviště přímo na letišti, kde jsme dvakrát parkovali, teď neví, co si za čest pohlídat naše auto říct, a zhruba ztrojnásobilo ceny.

V porovnání s Londýnem, naším druhým domovem, který máme proběhaný ze všech stran, má Dublin několik nesporných odchylek.

Irština

Lidé zde hovoří zvláštním vikingsko-keltským jazykem, v němž sice rozeznáte britskou angličtinu, ale s typickými irskými hláskami, například mnohé „t“ je čteno jako „š“. Tam, kde Angličan téměř nevysloví (bucket je něco jako buke), Ir naopak velmi zřetelně vysloví své „š“, tedy bukeš. Mimochodem, zapomeňte na bakej, to je americká angličtina. Angličané (a Irové) velmi překvapivé množství slov čtou, jak se píšou. Ham je ham, that je dat, have je hav a tak. Hem, det či hev je americká angličtina. No a bukeš je Irská...

Mimochodem irština není úplně přesný název. Je to irská gaelština, podivná směska keltštiny a indoevropských jazyků, příbuzná skotské gaelštiny a jako taková pro běžného smrtelníka nesrozumitelná. Nepokoušejte se vyslovovat gaelské názvy ve snaze zeptat se na cestu. Nebudou vám rozumět. Sorry. Najděte si anglické a používejte ty.

Kromě oblastí Irska, která se jmenují Gaeltacht, je ovšem tato země k turistům vstřícná a všechny nápisy jsou buď v angličtině nebo dvojazyčné. Překvapení můžete zažít třeba ve vlaku, když máte anglický název stanice a pak si jako idiot stoupnete pod plánek, který je v gaelštině. Ty názvy se ani nepodobají. Binn Éadair, irský název, znamená něco jako Éadarský výběžek a jak vidno, od názvu Howth se to výrazně liší. O Howthu se ještě zmíním, je to hezký výlet.

Lidé

Lidé pro nás byli velkým a nutno říci milým překvapením. Všichni byli velmi vstřícní, ochotně se snažili pomáhat a dělali věci, které nás středoevropany ponechávají stát s otevřenou tlamou. To, že vám někdo přiběhne se ztracenou rukavicí, to je snad ještě možné i u nás. Ale aby vám v lékárně, kde si kupujete pilulky, nabídli sami od sebe sklenici vody, to už patří v českých zemích za hranice fantazie. Stejně jako ochotní autobusáci, kteří sice mluví hrozným jazykem, ale vždy vám ochotně slíbí, že vás v cílové stanici upozorní a to nejen udělají, ale ještě vám ukážou správnou cestu. Ne výjimečně jeden. Kdokoli.

Doprava

Člověk zhýčkaný Londýnem tak nějak očekává v hlavním městě metro. Ostatně má ho Praha, Řím, Atény, Paříž, ale třeba také Mnichov. Ne tak Dublin. Zde se drtivá většina dopravy odehrává autobusy. Mají pravda dvě tramvajové linky, ale z toho je právě teď jedna rozkopaná, a také mají tzv. DART, což je příměstská železnice. Když nedávno stávkovali autobusáci, Dublin se na deset dnů v podstatě musel zastavit. Kapacitu na čistě individuální přepravu už dávno nemá dostatečnou. Ostatně na obrázku není autobusové nádraží, to je běžný provoz v centru v okolí Trinity College.

Stejně jako v Londýně, i tady se dá koupit čipová karta. Jmenuje se Leap, místo anglické plastové, na kterou je záloha 5 liber, je tahle zdarma (kromě cestovného samozřejmě), je papírová, čtečky nejsou moc spolehlivé a kartu tak musíte přiložit minimálně na 5 sekund, jinak ji obvykle systém nepozná. Týdenní cestovné stojí 40 EUR a můžete jezdit nejen všemi autobusy včetně linek Airlink na letiště, ale také tramvajemi, DARTem a v omezené míře i dalšími vlaky. My jsme měli ubytování na Pearse Street, což se ukázalo jako velmi strategické místo, protože značná část highlightů je v docházkové vzdálenosti a nakonec jsme si dopravy moc neužili. Pokud zjistíte, že vlastně autobusovou jízdenku nepotřebujete, samotný Airlink z letiště a zpátky stojí 10 EUR a lze zaplatit přímo řidiči.

Naopak úplně irelevantní je červený turistický HopOn-HopOff bus, který stojí 18 EUR na 24 hodin a v podstatě člověku nic moc nepřinese. Podobně k ničemu je v podstatě taxík, ledaže byste měli po odzpívaném večeru tradičních irských písní u tradiční irské whisky trojité vidění.

Autobusy jsou doubledeckery, jen nejsou červené, ale žlutomodré. Všechny zastávky jsou na znamení. Když jste venku, musíte mávnout na řidiče, jinak můžete stát na zastávce do soudného dne. Když jste uvnitř, buď se postavte k předním dveřím u řidiče a dejte mu tak najevo, že půjdete ven, nebo stiskněte tlačítko Stop, kterých je po celém autobusu přehršel. Řidič na nejbližší zastávce zastaví.

Jízdní řády autobusů jsou nepředvídatelné, protože je nepředvídatelná doprava. Někdy přijede autobus dřív, někdy později. Někdy při přestupu, na který si dojdete půl kilometru, přijdete k příslušné zastávce a zjistíte, že navazující autobus byl přesunut na jinou zastávku vzdálenou půl kilometru a shodou okolností nedaleko zastávky, odkud jste předtím vyšli. Máte-li roamingová data, nejlepší je stáhnout si do mobilu aplikaci a uvidíte přesně, kdy má který autobus přijet. Na některých zastávkách jsou displeje, které příjezd ukazují.

Homo desperantes neboli člověk otrlý si může půjčit také jízdní kolo. Půlhodina je grátis a další využívání je za pár šupů (5 EUR za třídenní lístek). Otrlost je ovšem potřebná. Ne všude jsou cyklostezky a pobyt ve zdejší dopravě na kole je jen pro obzvláště silné jedince (nebo nevím).

Odkazy

Kilmainham Gaol

Předně Kilmainham Gaol pro vás budiž vždy Kilmainham Jail. Zaprvé to nikdy nevyslovíte správně a zadruhé s vaším zjevně turistickým ksichtem nikdo irštinu neočekává a vůbec nebudou tušit, co a v jakém jazyce se jim snažíte říct.

Kilmainhamská věznice byla otevřena v roce 1796. Velmi ochotně tady popravovali, především odpůrce režimu, takže zejména v revolučních letech 1798, 1803, 1848, 1867 a 1916 tady měl kat poměrně rušno. Brány věznice se definitivně zavřely v roce 1924. Potom nějakou dobu chátrala a nyní se pokouší dobrovolníci už 57 let barák postupně rekonstruovat a provozují tu muzeum. Mnoho zakládajících členů této dobrovolnické instituce Kilmainham Gaol Restoration Comitee bylo pamětníky let 1916-1923. V roce 1986 se do všeho vložil stát a rekonstrukci podpořil. Nejnovější částí je loni opravený soudní dvůr, v němž nyní začínají všechny prohlídky. Do věznice je možné se dostat pouze s průvodcem.

Život ve věznici nebyl žádná sláva. Vymoženosti moderní doby, jako je televize a pohoda, v té době neexistovaly a byla zde snaha spíš vězně demotivovat od návratu, ba dokonce samotného pobytu. Jak nám řekla slečna průvodkyně, typická Irka, vězeň dostal do cely pouze tři věci: blankeš, bukeš a bajbl (blanket, tedy deku, bucket, tedy kýbl místo záchoda a the Bible, tedy Bibli). Věznilo se zde za cokoli. Výjimku netvořily ani děti, které dostávaly několik týdnů žaláře třeba za ukradení chleba. Věznice byla pro muže, ženy i děti. Protože však nebyly ženské cely, byly ženy a děti na chodbách. Vezmeme-li v úvahu, že zde byly pouze mříže, byla na chobě kosa a také tam přes mříže pršelo. Jídlo bylo jen dvakrát denně (například mléko a krajíc chleba), především ve snaze znepříjemnit pobyt natolik, aby se vězeň již nechtěl nikdy vrátit.

U politických vezňů končil pobyt ve věznici obvykle popravou. Zajímavý je například příběh manželů Plunkettových. Joseph Plunkett byl revolucionář, člen Irského republikánského bratrstva, které usilovalo o zřízení demokratické irské republiky, nezávislé na britské koruně. Byl odsouzen k smrti. Sedm hodin před popravou si vzal ve vězeňské kapli za manželku svou snoubenku, katolickou konvertitku Grace Gilfordovou. Po krátké chvíli, kterou mohli spolu strávit novomanželé v cele, se Grace odebrala domů. Jen po několika hodinách ji zavolali zpět, aby se mohla s manželem rozloučit před popravou. Bylo mu 28 let a byl čtvrtým nejmladším signatářem Vyhlášení irské republiky.

K povstání a tomuto vyhlášení došlo 24. dubna 1916 na Velikonoce, nicméně narozdíl od předchozích několika pokusů tentokrát s určitým odstupem času k jisté míře samostatnosti Irsko dospělo, a to 6. prosince 1922 anglo-irskou dohodou, na jejímž základě došlo k rozdělení Irského ostrova na Severní Irsko (náležející ke Spojenému království) a Irský svobodný stát (který sice také stále patřil pod Korunu, ale stal se samostatným členem Comonwealthu). Definitivně se Irsko stalo nezávislým v roce 1937 vyhlášením Irské republiky.

Dalšími pro Iry zvučnými jmény popravených byly Patrick Pearse, Willie Pearse, Tom Clarke, James Connolly a mnohem dříve například Robert Emmet (čtěte robert emeš, jste v Irsku) a další.

Vstupenka stojí 7 EUR a je dobré si ji předem koupit po internetu na daný čas. Termíny se velmi rychle plní vzhledem k omezené velikosti skupin a přijít z ulice není dobrý nápad. Nemusí být místo.

Odkazy

Molly Malone

Mám novou kámošku. Jmenuje se Molly a je možná nejznámější Irkou. Od rána do večera postává se svým vozíkem na Suffolk Street před kostelem svatého Ondřeje a prodává mušle. Její fotku můžete vidět nahoře.

A teď dost srandy. Molly Malone je fiktivní postava, i když se proslýchá, že její předloha žila v 17. století. Byla velmi aktivní. Přes den se živila jako pouliční prodavačka mušlí, stejně jako její rodiče, kteří byli také prodavači mušlí. V noci pak spojila příjemné s užitečným a byla prostitutkou na částečný úvazek. Její story ovšem končí poměrně brzy. Dostala horečku a nebylo jí pomoci. A to byl konec sladké Molly Malone. Nikdo neví, kdo píseň o ní nahrál jako první a kdy vlastně, jen se ví, že to nebylo před rokem 1883. Píseň pak nazpívala hromada umělců, od U2 přes Sinéad O'Connor, barytona Bryna Terfela až po nejslavnější verzi od skupiny The Dubliners, která ji poprvé uvedla na albu z roku 1977.

Během staletí se narodilo mnoho skutečných Molly Malone, ale u žádné nebyla potvrzena spojitost s událostmi v písni. Irové ovšem rádi cokoli oslavují, takže nakonec v roce 1988 jakási komise jménem Dublin Millennium Commision vyšťourala nějakou Mary Malone, která zemřela 13. června 1699 a která to určitě musela být. A tak ustanovili 13. červen jako Den Molly Malone. Je třeba připomenout, že Molly je domácí forma jmen Mary nebo Margaret (což popírá možnou bulvární spekulaci, že je mou přítelkyní americká herečka stejného jména, která je zaprvé pod drnem, nezemřela na horečku, ale zcela přirozeně a především je Molly její pseudonym, protože se jmenovala Violet Elizabeth).

Socha stála nejprve na Grafton Street, ale v roce 2014 ji přešoupli na stávající místo před kostel. Potřebovali totiž postavit v centru tramvaj a navíc s přibývajícími turisty nebylo její místo, diplomaticky řečeno, ideální. Zkrátka, méně tam překáží.

Molly Malone

In Dublin's fair city,
Where the girls are so pretty,
I first set my eyes on sweet Molly Malone,
As she wheeled her wheel-barrow,
Through streets broad and narrow,
Crying, "Cockles and mussels, alive, alive, oh!

Chorus: Alive, alive, oh,
Alive, alive, oh,"
Crying "Cockles and mussels, alive, alive, oh".

She was a fishmonger,
But sure 'twas no wonder,
For so were her father and mother before,
And they wheeled their barrows,
Through the streets broad and narrow,
Crying, "Cockles and mussels, alive, alive, oh!"

(Chorus)

She died of a fever,
And no one could save her,
And that was the end of sweet Molly Malone.
But her ghost wheels her barrow,
Through streets broad and narrow,
Crying, "Cockles and mussels, alive, alive, oh!"

(Chorus) 2x

Molly Malone (překlad Roman A. Masaryk)

V Dublinu, tom městě,
kde holky jsou hezké,
já tam jsem spatřil sladkou Molly Malone
tlačit před sebou kárku,
městem i cestou v parku
křičíc: "Mušle a slávky, z čerstvé várky, hou!"

Ref.: Z čerstvé várky, hou,
mušle a slávky, hou,
volá: "Mušle a slávky, z čerstvé várky, hou!"

Že prodává ryby,
to fakt nejsou divy,
stejně tak rodiče prodávali,
a tlačili kárku
ulicí nebo v parku
křičíc: "Mušle a slávky, z čerstvé várky, hou!"

(Ref.)

Pak horečku měla,
kvůli ní zemřela
to byl konec sladké Molly Malone.
Její duch vozí kárku
ulicí nebo v parku,
křičí: "Mušle a slávky, z čerstvé várky, hou!"

(Ref.) 2x

Ten český překlad jsem si nesměle dovolil já, kdybyste snad někde vyhrabali originál a chtěli si k tomu zazpívat u Jamesona nebo Guinesse v češtině.

Jak vidno, o Molly se dozvíme spoustu dalších podrobností. Ve druhé sloce nám říkají, že nejen ona, sladká Molly, prodávala škeble, ale měla patřičnou průpravu z domova, protože oba její rodiče byli taky prodejci a tlačili své kárky městem, oni ovšem na plný úvazek bez toho nočního vedlejšáku. Holt stará škola. Ve třetí sloce pak přichází out of the blue (jako blesk z čistého nebe) informace, že Molly Malone už není mezi námi. Dostala horečku, aspirin v té době ještě nebyl a zkrátka nebohé Molly nebylo pomoci. Ale její duch, ten maká dál a tlačí tu její kárku ulicí širokou i úzkou a nabízí dál čerstvé mušle. Když se tak ovšem zamyslím nad tím, co všechno se v současné době prohlašuje za virózu, je možné, že horečka nějak mohla souviset s jejím part-time nočním zaměstnáním.

Odkazy

Grafton Street

Od Molly Malone je to jen pár kroků k pověstné Grafton Street. Je to jedna ze dvou hlavních nákupních tříd v Dublinu. Ačkoli jsme se v průvodci dočetli, že severně od řeky je chudší část a jižně bohatší, čemuž odpovídá i skladba obchodů, neměli jsme pocit, že by to byla zcela pravda. Tady jsme jižně, ale místo očekávaného Versaceho, Louise Vuittona a Rolexek jsme tady narazili na Marks & Spencer, Tommy Hilfiger, Next a podobné. Ne tedy zcela lowcostové, ale také ne luxusní.

Na Grafton Street probíhají prakticky neustále veřejné produkce různých pouličních umělců, zejména hudebníků. Můžete tu slyšet klasickou irskou hudbu, ale také folk, country, populární písně, ale není překvapením ani růžová gorila se šipkou k nákupnímu centru nebo usínající chlapík s navaděčem do thajského bistra. Na rohu se nachází Stephen's Green Shopping Centre a stejnojmenný park, o nichž bude řeč dál.

Také tu byla natočena úvodní scéna filmu Once, kdy se pouliční zlodějíček pokusí ukrást Glenu Hansardovi peníze, které si vydělal hrou na kytaru a zpěvem vlastních písní. Na levé fotografii je scéna z filmu, na pravé nepříliš kvalitní výřez z našeho videa. Zloděj před ním nakonec uteče do St. Stephens Green parku, kde ho Glen hned za branou dožene.

Trinity College

Motáme se kolem ní už nějakou chvíli. Molly, Grafton Street, ale i dále zmíněný "parlament" či obchodní dům Stephens Green, to všechno jsou highlighty, nacházející se nedaleko Trinity College. Proto je načase vejít dovnitř a podívat se jí trochu na zoubek.

Při bližším zkoumání najdeme desítky Trinity College po celém světě, od Velké Británie, přes Austrálii, Kanadu, Chile, dokonce Ugandu a další země světa. Někde se jedná o celou školu, někde o její část a například v Cambridgi či Oxfordu o pouhou studentskou kolej. Ta správná Trinity College v Dublinu je nejstarší irskou univerzitou. A navíc Trinity College je pouhá zkratka názvu. Coláiste Thríonóid Naofa Neamhroinnte na Banríona Eilís gar do Bhaile Átha Cliath však i zde znamená něco jako Akademie Nejsvětější trojice, přesněji Kolegium vysoké školy Svaté nerozdělené trojice královny Elisabeth blízko Dublinu. Tak proto ji známe jako Trinity College, část University of Dublin. Založena byla v roce 1592 a historicky prošla několika směry, nejprve byla spíše protestantská, pak byla katolíkům udělena výjimka a nakonec skončila škola jako zásadně katolická, kdy drtivá většina studentů je katolického vyznání. Poučme se z této historie včas.

Univerzita je drobeček o 200 tisících čtverečních metech a z hlediska turisty je zajímavá především knihovnou (The Long Room of the Old Library), v níž se nachází mimo jiné Kniha z Kellsu (Book of Kells) a pak také harfa, která byla předlohou státního znaku Irska. O Knize z Kellsu se tvrdí, že se jedná o nejkrásnější knihu světa. Nemyslím si to, dokud ovšem nedodáme "v porovnání s ostatními knihami své doby". Věří se totiž, že její původ je datován kamsi k roku 800 a v té době byly ostatní knihy v podstatě černobílé nebo jen lehce kolorované několika barvami. Kniha obsahuje čtyři evangelia, i když Janovo pouze zčásti.

Knihovna je největší badatelnou Irska. Protože funguje jako naše Národní knihovna, dostává exemplář od každé knihy vydané v Británii a Irsku, což představuje kolem 100.000 položek ročně a celkem jich má už přes 5 milionů, včetně historických rukopisů, map a dalších. The Long Room, 65 metrů dlouhá místnost vybudovaná do roku 1732, ukazuje jen zlomek těch nejstarších knih (celkem 200 tisíc) a slouží zejména k výběru vstupného od turistů. Pohled je to hezký, ale poněkud přeplněný lidmi. Mimo jiné zde najdeme téměř tři desítky bust slavných osobností, například zdejšího absolventa Jonathana Swifta, dále Newtona, Homéra, Shakespeara a dalších. Také je zde jeden z posledních dochovaných exemplářů Prohlášení o nezávislosti Irska a v neposlední řadě ta harfa. Říká se jí Brian Boru Harp, má 29 strun a jsa z 15. století, je nejstarší svého druhu v Irsku. V roce 1922 si na ni při uznání samostanosti Irska vzpomněli a přijali ji jako státní znak tehdejšího Svobodného Irska.

Vstupné do areálu Trinity College je zdarma, kdo chce vidět Book od Kells a knihovnu, zaplatí si 11 EUR. Teď mimo sezónu fronta vypadá hůř než je a my jsme 100 metrů vystáli za pouhých 10 minut. V sezóně bych ovšem investoval spíše do Fast-Track vstupenky, která se objednává předem po internetu na přesný časový slot a je o pouhá 3 EUR dražší bez front.

Odkazy

Katedrála svatého Patrika

I sem je možné dojít pěšky, ale je to od Trinity College trochu procházka. Když chytnete nějaký šikovný autobus, je to pár stanic a ušetříte si podrážky. Nedaleko sebe se nacházejí dvě katedrály. Oficiální zdroje tvrdí, že větší je ta Patrikova, nám přišla subjektivně větší ta druhá Christ Church Cathedral, snad proto, že je mostem přes ulici propojena s dalšími objekty. Přít se nebudu a vzhledem k tomu, že Patrik je uvězněn mezi parkem a třemi ulicemi, možná jen zdání klame.

Katedrála svatého Patrika byla založena v roce 1191 a i když Dubliňané jsou převážně katolíci, tyto dva největší kostely patří anglikánům. Postupně se rozšiřovala, tu v 13. století o kapli, tu ve 14. století při opravě po požáru, v 18. dostala novou věž, v 19. obloukové pilíře. V roce 1649 na chvíli "zachránil Boha před církví" Oliver Cromwell, který katedrálu použil jako konírnu, když táhl přes Irsko.

V současné době je katedrála kombinací pohřebiště, kostela a hokynářství. Hned po vstupu dovnitř vás proti dveřím bací do ksichtu několik regálů se suvenýry (z nichž nejvíce mě překvapila kuchařka receptů z brambor) a také na webu najdete hned pod informací, že se jedná o "dům modlitby pro všechny národy", možnost zakoupení vstupenek. Hned za dveřmi chrámu je samozřejmě pokladna, kde si můžete koupit lístek, pokud jej nemáte předplacený.

Když vešel [Ježíš] do chrámu, začal vyhánět ty, kdo tam prodávali, řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude domem modlitby,‘ ale vy jste z něho udělali doupě lupičů.“
Lukáš 19:45-46

Interiér je velice atmosférický a určitě stojí za vidění. Unikátní je podlaha, je zde spousta soch a pamětních desek a také je zde hrob Jonathana Swifta, který zde několik desítek let byl děkanem, a také hrob jeho přítelkyně.

Vstupné přijde na 6 EUR a přes všechnu kontroverzi stojí za to.

Odkaz

Parlament, co není parlament

Irsko mělo dvoukomorový parlament do roku 1800. Pak byl zrušen a nahrazen parlamentem Spojeného království, v podstatě poté, co se velká část úplatných členů nechala podmazat a rozpustili sami sebe přijetím Act of Union, který převedl veškerou legislativní moc na britskou korunu. Logicky ovšem časem vyvstala otázka, co s prázdným barákem. V roce 1803 ho koupila za 40 tisíc liber Bank of Ireland za podmínky, že už nikdy nebude použit jako parlament a banka v něm má stále centrálu a jednu z poboček. Interiéry jsou přestavěny a velké prostory byly rozděleny na malé kanceláře.

Bez větších zásahů zůstala zachována jedna část, House of Lords. Každé úterý dopoledne je možné zdarma tuto místnost navštívit a pokochat se nejen krásným dřevěným interiérem, stropem se zlacenými ornamenty, gobelíny, ale také starým ceremoniálním žezlem. Žezlo má zajímavý příběh. Když došlo k rozpuštění parlamentu, jako poslední gesto vzdoru proti tomuto hlasování žezlo šlohnul John Foster, jeden z členů, a má se za to, že ho schoval pod postel ve svém domě na Moleswort Street. Nakonec se záhadně objevilo až v roce 1937 v aukci, kde ho koupil kdo jiný než Bank of Ireland a nyní jej vystavuje v House of Lords ve vitríně.

Stávající dvoukomorový parlament, který se jmenuje Oireachtas, sídlí jinde. Důvody jsou hned dva. Zaprvé narazili na historický závazek, že budova nikdy nebude použita jako parlament, který jim důrazně připomněla Bank of Ireland. Druhým důvodem byla bezpečnost. Parlament stojí příliš blízko jedné z nejrušnějších ulic a široký východ má na základě požadavku původních členů parlamentu přímo směrem k Trinity College, takže by bylo velmi složité jej hlídat. Oireachtas tedy sedí v prostorách někdejšího georgiánského sídla vévody z Leinsteru Leinster House, který si v roce 1922 pronajal od Royal Dublin Society.

The Irish Houses of Parliament byl první parlamentní budovou na světě, která byla postavena pro potřeby dvoukomorového parlamentu a byla tak zajímavou architektonickou předlohou, že podle ní byl postaveny části amerického Kapitolu ve Washingtonu. Mimochodem, budova nemá žádné okno.

Výlet k moři

Původně jsme plánovali navštívit Newgrange, krytý objekt starší než anglický Stonehenge. Je zhruba hodinu cesty od Dublinu a při správném načasování, přesně v den zimního slunovratu je možné vidět, jak Slunce zasvítí chodbou přímo dovnitř monumentu. I proto je zde oprávněná domněnka, že se mohlo jednat o náboženskou stavbu, ale stejně jako to nikdo neví u Stonehenge či pyramid, i tady vznikají pouze fabulace. Newgrange lze navštívit v podstatě kdykoli, ale lístky na zimní slunovrat lze pouze vyhrát.

Dalším tipem na výlet jsou Cliffs of Moher. Mohérské útesy skýtají krásný pohled na oceán a při troše štěstí a dobrém počasí také na ostrovy Aran, kde se produkují slavné irské vlněné svetry a další produkty. Ani sem jsme nejeli, je to akce na celý den a jelikož jsme s sebou neměli auto, byli bychom odkázáni na organizovanou turistiku, což nám vůbec nevyhovuje. Takže také příště.

Nakonec jsme tedy uskutečnili krátký výlet do Howthu (irsky Bin Éadair), vesničky na pobřeží východně od Dublinu. Je tu přístav, historický maják, staré opatství s hřbitovem a mnoho dalšího. Historie Howthu se datuje do roku 819, kdy bylo toto pobřeží poprvé přepadeno severskými Vikingy. Má přibližně 8.000 obyvatel a při pohledu do přístavu to vypadá, že až na kněze a bábu na poště všichni buď loví ryby nebo je zpracovávají, prodávají či podávají. Přístav je plný rybářských lodí, je tu několik firem na zpracování ryb, několik prodejen čerstvých ryb a když jste líní nebo turisti, také několik restaurací, samozřejmě rybích.

Do Howthu jede z Pearse Street DART, dříve zmíněná příměstská železnice, a pokud máte kartu Leap, vztahuje se i na vaši cestu do Howthu. Vlak jede každou chvíli a cesta trvá asi půl hodiny. Když stojíte u majáku, je nedaleko vidět ostrůvek Ireland's Eye, který je soukromý, ale je možné jej navštívit a spatřit na vlastní oči zříceninu Martello Tower (to je typ malé pevnosti) a kostela z 8. století. Okno do věže je 5 metrů nad zemí, ale prý je tam pro odvážlivce lano. Sám howthský maják je nástupcem původního, který byl ze 17. století. Na západním molu jsou v kameni šlápoty Jiřího IV., někdejšího krále Spojeného království. Svou Martello Tower má i sám Howth. Nyní se v ní nachází Hurdy Gurdy, muzeum starých rádií se sbírkou rádií, známek, telegramů a elektronek. Stojí na kopci nad přístavem a jestli půjdete ze starého opatství dolů po schodech, nenápadná cesta k muzeu je pak téměř naproti nim.

Starý kostel, oficiálně tedy St. Mary's Church, byl postaven už v roce 1042, pak byl ovšem několikrát nahrazen a přestavován, až do dnešní podoby zříceniny bez střechy. Hroby na hřbitově okolo kostela jsou nové i staré, u některých není možné zjistit už nic, ale vzhledem k tomu, že náhrobní kameny z 18. století jsou stále zcela zachovalé, budou některé rozpadlé náhrobky mnoho staletí staré. Ostatně i hrob barona Howtha II. je přímo v prostorách kostela a baron zemřel v roce 1462.

Několik zvučných jmen zdejších obyvatel: Nějakou dobu zde žila Dolores O'Riordan z kapely The Cranberries, John Sheahan z kapely The Dubliners, Scott Young, otec hudebníka Neila Younga, básník William Butler Yeats tu strávil dětství a bubeník kapely U2 Larry Mullen se tu dokonce narodil.

Odkazy

Ostatní

V Dublinu je mnoho highlightů. První den jsme měli strach, co tu budeme týden dělat, protože v porovnání s Londýnem je Dublin skutečně větší vesnice. Na druhou stranu na něj nikdy nikdo vážně nezaútočil a proto zůstalo zachováno téměř vše, co bylo v průběhu let postaveno. Nakonec jsme tedy nenavštívili některé atrakce, které sem lákají ostatní turisty, ať už je řeč o pivovaru Guiness, palírně pana Jamesona a co je prý naprosto neomluvitelné, ani Temple Bar. Nečetli jsme v pubu díla Jamese Joycea, George Bernarda Shawa či Oskara Wildea. Nebyli jsme v Národní galerii, ale byli jsme v Muzeu přírodní historie (obojí lze navštívit zdarma). Neudělali jsme výlet do "irského Stonehenge" jménem Newgrange. Viděli jsme most Samuela Becketta ve tvaru harfy. A viděli jsme pizzu o průměru 2 stopy (60 centimetrů).

Nakupovali jsme v unikátním obchodním domě Stephen's Green Shopping Centre, který byl otevřen v roce 1988, ale je to tak unikátní architektonický kousek, že se člověk zdráhá uvěřit, že to nebylo původně georgiánské nádraží. Nebylo, obchoďák postavili v 80. letech na zelené louce, přesněji na místě původního Dandelion Market, kultovním místě, kde vznikly první hitovky U2, prodávaly se punkové předměty, hadry a plakáty. Kromě architektury má budova ještě jeden unikát - jsou zde k vidění největší hodiny v celém Irsku. A přímo naproti je park St. Stephen's Green, kde jsou k vidění sochy mnoha osobností a pomníky různých historických událostí.

Rozhodně lze konstatovat, že Dublin stojí za návštěvu a že se sem někdy určitě ještě vrátíme. Koneckonců, je to město tisíců dveří, z nichž žádné dvoje nejsou stejné. Všechny se liší buď barvou, klikou, klepadlem, kováním. I když to tak i podle našeho pozorování vypadá, musíme se sem vrátit, abychom to ještě ověřili.

A náš extra malý tip na konec. Určitě se stavte na donuty nebo koblížky v Offbeat Donut na Pearse Station. Takový Ferrero Rocher koblížek, donut s Nutellou nebo jablečný plněný... to všechno stojí za vyzkoušení.

Odkazy

Naše vyzkoušené ubytování

V Dublinu jsme bydleli v Pearse St. Suites. Jsou to slušně vybavené apartmány, hlavní highlighty jsou v docházkové vzdálenosti (Trinity College, Parlament, Molly Malone, nákupní ulice Grafton Street). Nedaleko je stanice vlaku, zastávka autobusu je pár kroků (a vzhledem k blízkosti centra ji možná nebudete potřebovat). Přes ulici je samoobsluha a slušný fastfood s pizzou a kuřaty. O několik set metrů dále po Pearse Street je například Tesco Express, Starbucks a obchod s naprosto úžasnými donuty.

Hodnocení
Booking.com

Fotky z větší části nafotila (tentokrát mobilem): Danča Masaryková
Některé fotky jsem nafotil já, některé jsou vyřezány z videa a ty nejsou moc kvalitní.

Jdi zpět

Sdílejte tento článek

Komentujte článek pomocí Facebooku